Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Setkání s charismatickým Ivanem Liškou

autor: Z webu

Známý Bavorský státní balet z Mnichova přijel vůbec poprvé do Prahy. V Národním divadle uvedl dvě představení – komponované večery z choreografií George Balanchina, Jiřího Kyliána a Williama Forsytha. Uměleckým ředitelem tohoto divadla je od roku 1998 český tanečník a choreograf Ivan Liška. Rozhovor s mistrem jsme uskutečnili v historických prostorách divadelního klubu paláce Kolowrat. Setkali jsme se s charismatickou osobností, z které vyzařuje vyrovnanost a profesionalita v každém slovu a gestu.
Tanečník, choreograf a umělecký šéf Ivan Liška na své nejmilejší role nevzpomíná. „Já je cítím v těle!“ zdůraznil. „Určitě Balanchinův Apollon Musagete, práce s Hansem van Manenen, hlavní role, které jsem vytvořil v baletech Johna Neumeiera – Lysander ve Snu noci svatojanské, Orlando v Shakespearově Jak se vám líbí, hlavní role v baletu Peer Gynt a v Odyseovi na hudbu řeckého komponisty Couroufoose.“

Jaké byly vaše taneční začátky?
Pro mne byla cesta do Národního divadla cestou do známého divadla, neboť moje babička zde byla zpěvačkou, můj dědeček koncertním mistrem. K tomu můj tatínek, malíř, spolupracoval zde s Jiřím Frejkou na jedné nebo dvou inscenacích. Takže když syn a vnuk později nastoupil do přípravky baletu ND a vstoupil na jeviště, kde zpíval pan Haken, kterého moje babička znala jako mladíčka, bylo to pro mne známé prostředí, ale i nesmírné potěšení a pocta.

Kdy jste se rozhodl pro taneční dráhu?
Rodiče přihlásili moje sestry a mne do rytmického studia k paní Jeřábkové a odtud jsem pokračoval do zmíněné baletní přípravky . Když pak ti starší odcházeli na konzervatoř, přešel jsem tam také. Byla to cílevědomá cesta.

Kdo vás nejvíce ovlivnil při studiu na konzervatoři ?
Vzpomínám na důležitá setkání nejenom s pedagogy klasického tance (paní Chourová, pan Vondruška ), lidové tance nás učila paní Míla Urbanová, z moderního paní Věra Urbánková, která nás „klasikáře“ seznamovala s novodobým tancem a Graham technikou - to byla nejhezčí setkání.
Pamatuji si i na pár hodin s paní Zorou Šemberovou. Snažila se, abychom získali představu o herecké výchově – jen jsem litoval, že jsme ji neměli častěji, i když jsme z ní měli strach. Dějiny tance a teorii přednášela paní Nataša Rybínová, nekonečná idealistka, což je podstatné pro všechny mladé lidi, nejen pro tanečníky. Protože přes těžké poměry, které tenkrát byly, seznamovala nás s tím nejnovějším, co mohla s finančním zatížením získat, a probouzela a živila v nás – nebo alespoň ve mně - žízeň po novém.
Dodnes mě neopustila touha po vědění, po dalším vzdělávání se, po novinkách. Samozřejmě to mám i výchovou od rodičů a postrádám to u mnoha mladých lidí dnes. Dříve byly informace mnohem hůře dostupné, než dnes a proto asi byly cennější.

Vaše angažmá v ČR před tím, než jste odešel z republiky?
Po maturitě jsem měl jen krátce angažmá v ND a odjel jsem s divadlem na zájezd do Bregenzu. To bylo to léto 69, kdy mnoho rodin zjistilo, že rok po okupaci se nic k lepšímu nemění, ale naopak. I naše celá rodina zůstala v Německu.

S kým jste se setkal a kdo Vás nejvíce ovlivnil?
Po příchodu do Německa jsem začal tančit v Düsseldorfu u Ericha Waltra, což byl velice zvláštní člověk. Jeho choreografie byly klasické i neoklasické, ale výběr hudby byl úžasný: Hindemith, Bartók, Brahms a jiní světoví skladatelé a tím vznikala i velice zajímavá díla. V té době stály baletní soubory v Düsseldorfu a ve Stuttgartu rovnoprávně vedle sebe jak umělecky, tak technicky. V Düsseldorfu působila v té době jako baletní mistrová bývalá primabalerina ND Růžena Mazalová, s kterou jsem se zde také několikrát pracovně setkal.
Byla to velmi plodná a zajímavá léta, protože díky dobrým choreografům bylo možné se soustředit na vnitřní filozofii díla i na techniku. A na to jsem z Čech nebyl zvyklý, na čistotu v technice klasického tance.
Přitahoval mě i jazzdance, byl velice populární. Měl jsem ho velmi rád a chtěl jsem jít k panu Maurice Béjartovi, ale pak jsem se seznámil s jednou vynikající tanečnicí, Colleen Scott a spolu jsme po pěti letech odešli z Düsseldorfu do Mnichova, protože mě zajímal širší repertoár moderní i klasický. Jezdili jsme často z Düsseldorfu k Pině Bausch do Wüppertalu a byli jsme nadšeni. Její choreografie jsou krásné a zajímavé, ale nebylo to přesně to, co nás jako tanečníky zajímalo.

Na konzervatoři byla hlavním předmětem klasika. Kde jste se seznámil s moderními tanečními směry (Graham, Balanchine, Limón atd.)?
Neřekl bych, že jsme neznali novodobý tanec. Do světa moderního tance jsme s paní Urbánkovou alespoň nahlédli, nakousli jsme ho. Pak jsem měl možnost zúčastnit se dvakrát v Paříži mezinárodních letních stáží, kde jsem viděl, co je všechno v novodobém tanci možné. Vždycky jsem totiž chtěl jít na západ a pracovat s choreografy, kteří hodně umí a kteří budou pro můj vývoj důležití.
Pak jsem působil tři roky v Mnichově, a zde došlo k setkání s Petrem Wrightem, Hansem van Manenem, Olivem Dantzingem. Z Mnichova jsem tedy opět odešel, protože tehdejší tamější tým baletních mistrů nebyl schopen ovládnout tolik různých stylů, které byly choreografy dané. V té době přišla jako na zavolanou nabídka od Johna Neumeiera jít k němu do Hamburku a pracovat s ním. Vzniklo z toho skoro dvacet let nádherné spolupráce.

Vaše nejzajímavější choreografie?
V Mnichově Limónova Maurova Pavanna, Velká fuga od Hanse van Manena, Apollon Musagete od Balanchina, Marná opatrnost od Ashtona.

Přestože v Bavorském státním baletu působíte jako umělecký ředitel, zbývá vám čas i na vlastní choreografie nebo dokonce občas i na tréninky?
Tréninků jsem dělal pár, ale domnívám se, že to není ta nejdůležitější práce. Nejdůležitější práce je pracovat s tanečníky na sále. V minulém roce, když nám byl rozpočet snížen, jsem místo hostů sám inscenoval Šípkovou Růženku, což je jedno ze základních a podstatných děl klasické literatury.

Jak je váš soubor financován?
Mnichovský baletní soubor je státní balet, to znamená stálý soubor, a stát mu platí veškeré výdaje, které s tímto souborem existují. Jako všude v Německu ubylo daní, to ale znamená, že ubylo i podpory pro kulturní instituce. V budoucnu očekáváme ještě další snížení rozpočtu. Zatím ale máme stále jeden z největších německých souborů s platem dvanáct měsíců a třináctý plat. Bavorský státní balet má 68 tanečníků. Podařilo se mi získat jak privátní sponzory tak i vytvořit Klub přátel baletu, který nás podporuje.

Jak vypadá současný repertoár Bavorského státního baletu?
Síla Bavorského státního baletu tkví v rozmanitosti. Nemáme hlavního choreografa jako v Hamburku nebo ve Frankfurtu, naopak, k nám přicházejí tanečníci, kteří chtějí tančit jak klasiku, o kterou velice dbáme, pak neoklasiku, o kterou právě také velice dbáme a moderní avantgardu, o kterou se velmi snažíme, abychom se přidali k souborům, které tvoří mnoho nových baletů. Repertoár je rozdělen zhruba na 60 % klasických a neoklasických děl a 40 % novodobých děl.

Agresivní, hlučné hudbě odpovídá i charakter pohybu – je tvrdý, surový, hrubý. Současný trend (nebo móda ? ) je diváky šokovat. Jak se vyrovnáváte s tímto jevem?
Jestliže se zeptáme proč dnes tancujeme, můžeme si odpovědět, že tančíme proto, abychom vyprávěli Šípkovou Růženku buď tak, jak byla kdysi, nebo ji můžeme vyprávět sice ve starém stylu, ale procítěnou a žitou v roce 2004. A v tom roce 2004 se dějí události, které choreografy vedou k tomu, aby nechoreografovali Šípkovou Růženku, ale něco současného.
Díky médiím víme, že je kolem nás i mnoho krutosti, nespravedlnosti a hrubosti – to je vždycky na světě. A teď záleží na mně jako na choreografovi, co je pro mě životní ideál. Jestliže je pro mne ideálem na jevišti rozebrat politickou situaci a jsem do určité míry tak angažovaný, musím zobrazit naši dnešní společnost, která se v určitých vrstvách rozpadává a dát tomu průchod v pohybu. Ale každý z těch, kdo něco tvoří, tvoří něco nového, takže jim musíme k tomu dát prostor a možnost. Jako např. Mats Ek teď u nás dělal své dva balety : někdy jsou tam situace, které jsou tak macabre až smrtelné, že se toho až zalekneme, ale při tom to jsou jen naše vlastní myšlenky nebo pocity. I když se pak zase vrátíme do skutečnosti, kde svítí slunce a kde můžeme být šťastni. Ale je povinností choreografů projít těmito stavy a ukázat takové jevy.
Skladatelé a choreografové by měli dát najevo, jak cítí svůj život , protože to je vlastně abstrakce všedního dne, to , co oni svým dílem ukazují. Proto nejsem proti takovým baletům, pokud to choreograf myslí vnitřně vážně, jinak je to móda a móda vyčichne ještě dříve, než balet skončí. Já jako umělecký ředitel se nemohu dívat po trendech, ale po pravdách. Jakmile je to upřímné a má to formu, která není jenom výlevem duše, tak je to zajímavé a má to právo být ukázáno v takovém velkém divadle jako je naše, kde může být 2200 diváků. Takže když hrajete sedmdesát představení za rok, umíte si jistě představit, že ve městě, které není o mnoho větší než Praha, musí být složený repertoár tak, abychom hráli jak pro Mnichovany, tak pro hosty.

Jaké jsou Vaše plány do budoucnosti ? Co byste rád v souboru zlepšil, změnil, připravil nový repertoár?
Práce na kvalitě souboru je nekonečná práce, protože když vycvičíte jednu generaci, přijde další a ta potřebuje novou péči a nové vzory, a v té chvíli starší generace zas pomalu odchází. V repertoáru je důležité mít nové kreace, které se připravují – plánujeme spolupráci s několika novými choreografy. Máme v repertoáru devatenáct celovečerních baletů, takže je těžké hledat ještě další. Naše příští premiéra je celovečerní dílo od Williama Forsytha, které převezmeme od Frankfurtského baletu, který z finančních důvodů končí.

Děkuji Vám za nesmírně zajímavý rozhovor a přeji mnoho radosti a úspěchů.

15.6.2004 15:06:27 Eva Kulhánková | rubrika - Rozhovory

TIP!