Scéna.cz 

Krakov podruhé aneb Orfeus a Eurydika

Krakovská opera představuje jeden z předních operních souborů v Polské republice. Tento rok navíc slaví jubileum padesát let své existence. Na konci května tohoto roku měla v divadle Juliusza Słowackého svou premiéru opera Ch. W. Glucka - Orfeus a Eurydika. Inscenace je zajímavá tím, že byla připravena na "objednávku" Europäische Festspielinitiative v koprodukci s německými tvůrci a polskými protagonisty. Tragédie o Orfeovi, který se vypravil pro svou milovanou ženu Eurydiku až do podsvětí, je dozajista všem dobře známa. Na rozdíl od báje, podlehl libretista Raniero da Calzabigi dobové konvenci a celou operu ukončil šťastným shledáním obou manželů.

V Krakově je tato opera uvedena v poněkud neotřelém a novátorském, moderně-archaickém pojetí mladého německého režiséra Karstena Wieganda. Ten chápe jásavou předehru jako svatbu Orfea a Eurydiky - svatebčané se během ní fotografují a veselí na scéně složené z antikizujících sloupů s rozsvícenými světly. Jakmile začíná 1. dějství, světla pohasnou a při úvodním truchlozpěvu má divák pocit, že se najednou nachází v obřadní síni krematoria - jak silný přechod Orfea od stavu největšího štěstí po největší utrpení! Škoda, že tento zajímavý psychologický obrat již režisér dále nerozvíjí. Jiným znamenitým bodem opery je příchod Orfea do říše stínů, kterou Wiegand nepodává jako místo utrpení zemřelých, ale jako sféru šťastných lidských duší (které si svou říši brání - proč by lidé tam nahoře měli vědět, že po smrti opravdu existuje i jiný svět?)- svou vizi podtrhuje i za pomoci osvětlení fresek a pozlacených štuk hlediště.

Samozřejmě se ale nevyhnul ani excesům, například když Orfeus komunikuje až příliš s orchestřištěm - nechává si podat stojan s notami, aby zpíval na pohřbu své ženy, dává pokyny dirigentce atd. Poněkud problematicky působilo i zapojení baletního souboru Else-Klink ze Stuttgartu, kdy se jeho členové snažili orchestrální pasáže vyplnit víceméně zběsilým pobíhaním mezi sloupovím (choreografie Benedikt Zweifel).
Jako velký přehmat režiséra hodnotím zpracování závěru opery, kdy se na prvním balkóně objeví Amor, který nějakým způsobem komunikuje s Orfeem a Eurydikou na jevišti, ale jakým, to bohužel nemohu posoudit, společně s celým parterem a diváky druhého balkónu. Důvod je nasnadě - prostě jsme ho neviděli! Jedině co z tohoto úseku vím, že se na nás, tzn. sedící na parteru, začaly sypat hrací karty.

V kostýmech (Karen Simon) převláda bílá a černá barva, ostře je odlišena říše živých (saka a moderní oblečení) i mrtvých (bílé tuniky). Orfeus vystupuje v bílém apartním kalhotovém kostýmu (do říse stínů jde v neprůstřelné vestě - symbol nebezpečí ???), Eurydika je jako mrtvá oděná v tunice, na cestě do světa lidí však dostane jakousi bundu. Jako pěst na oko pak působí v ostře červeném kostýmu kankánové tanečnice Amor. Na první pohled by se zdálo, že nepatří do Orfea Gluckova, ale Offenbachova! Možná to byl režijní úmysl paralelizovat tato dvě díla...nevím.

Po pěvecké stránce se velmi dobře ujala obtížné úlohy Orfea Alicja Wegorzewska-Whiskerd. Její sametový a sytý hlas ji přímo předurčuje ke ztvárnění lyrických postav. Na Eurydice v podání Karin Wiktor-Kalucke již byla patrná počínající hlasová únava. Zcela standardní byl výkon Doroty Mentel jako Amora. Orchestr krakovské opery řídila Cornelia von Kerssenbrock.

Uvedení Orfea a Eurydiky je dozajista zajímavým počinem, a každý nový výklad na tuto operu otevírá divákovi další dimenze tohoto výtečného díla světové operní literatury. Otázkou je, jak tento pohled přijme v konečném důsledku publikum, a to silně konzervativní krakovské, se tvářilo dosti rezervovaně.

Ch. W. Gluck Orfeus a Euridyka
Dirigent Cornelia von Kerssenbrock, režie Karsten Wiegand. Krakovská opera, premiéra 31. května 2004 v divadle Juliusza Słowackého. Psáno z reprízy 6.6.2004