Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Dalibor Hrda: Na vlastní kůži zkouším, co obnáší ansábl někam táhnout

autor: Scena.cz

Slezské divadlo Opava v žádném případě nestojí stranou divadelního dění. Svědčí o tom nejen úspěch na přehlídce České divadlo 2005, kde se představilo s inscenací Maryša. Sólistka souboru opery Katarína Jorda Kramolišová získala cenu Thálie 2004 za výkon v titulní roli v opeře Vincenza Belliniho Norma. K rozhovoru jsme se sešli s uměleckým šéfem Daliborem Hrdou.

Co je pro Vás největší ocenění?
Možná to zní jako fráze, ale potlesk diváka. Můj pan profesor Richard Novák mi vždycky říkával – Není podstatné, co si myslíš ty, ale důležité je, když vylezeš na jeviště a zazpíváš, jak to diváci přijmou. Když to na ně má třeba citový dopad, tak to je ta nejlepší odměna. Umělci netouží být odměnění šéfem nebo kritikou – důležitý je potlesk diváků. Jako v malířství – budete malovat, a když to nikdo neuvidí, tak ta práce nemá smysl.

Máte zkušenosti z domova i ze zahraničí…
V zahraničí je to velmi odlišné. Jeden večer dokáží diváci obdivovat a druhý zatratit. Toto u nás není. Neznamená to, že když zpěvák nezazpívá, že je špatný – může být v indispozici. Např. v Itálii, kde jsem měl možnost toto poznat, a bylo mi to trochu líto, diváci netleskají, ale bučí a kopou. U nás jsou diváci laskavější.

Je možné vyrovnat se na jevišti s indispozicí?
Pokud vyleze na jeviště herec, může se za ty dvě hodiny uzdravit. U pěvce je to horší, jestli je to na hlase tak znát, a hlasivky nezaberou, nic s tím nenaděláte. Musíte prostě zazpívat, i když to pak bolí.

V herecké branži se říká, že protiúkol posiluje… Platí to i u pěvců?
Samozřejmě ano. Někdy je to výzva. Stane se, že přidělíte roli někomu, kdo si myslí, že není zrovna pro něj. A pak je v ní třeba výborný. Není to často. Určitá oborovost samozřejmě existuje. Jestliže jeden večer děláte operetní záležitost a druhý dramatickou operu, tak to už je zápřah. Hlasy na oblasti odchází dřív, protože přeskakování z oboru je náročné.

Máte-li ovšem už na škole dobrého profesora, může vás to ovlivnit na celý život…
U mě se to stalo. Sólista ND Brno Richard Novák je pro mě víc než jen profesor. Stal se členem rodiny a duchovním otcem, nejen po pěvecké stránce, ale i z hlediska celkového pohledu na život. Dodnes mohu říci, že když mám problém, tak ho s ním konzultuji a na jeho názor dám. Neříkám, že to udělám přesně podle něj, ale dám.
Měl jsem to štěstí, že jsem profesory nemusel hledat. Někteří zpěváci prošli rukama vícero lidí a neměli prostě štěstí. Stává se, že se dostanete k člověku, který vám nesedí. Styl zpěvu se v tom odrazí. Pro mě je tohle směrodatné – ta důvěra v člověka, ta úcta k autoritě byla vždycky tak velká, že jsem nikdy nepochyboval, že by to mohlo být jinak.

Jak jste se k sobě dostali…
Dělal jsem populární hudbu. Kamarád mého otce, výborný varhaník, řekl, že bych mohl dělat konzervatoř. Kam jsem se dostal a seznámil jsem se s ním tak, že mě k němu přiřadili.
Původně jsem šel na konzervatoř spíš kvůli papírům, než že by se chtěl věnovat opernímu herectví. Díky jeho osobnosti jsem zůstal u opery. Symbióza s panem Novákem byla tak veliká, že jsem opernímu zpěvu propadl a začal jsem se tomu věnovat. Rozprodal jsem aparaturu, a nelituji toho. Sice nemám tolik peněz, ale takové potěšení, jaké mám na jevišti v opeře, jsem nikdy u popu nezažil. Opravdu zážitek.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější role?
Miluju Antonína Dvořáka – Vodníka, Biblické písně, Verdiho Zachariáše, Prodanou nevěstu, Blodkovu operu v Studni. Kdybych měl jmenovat čtyři nejoblíbenější, tak to bude Vodník, Zachariáš, Filip purkrabí z Jakobín a Kecal z Prodanky.

Šéfování opery ale přináší mnohé náročnější úkoly… co to vlastně obnáší?
Je to těžká otázka. V každém divadle je to jiné. Velké divadlo má více pracovníků, v malém divadle nemám ani sekretářku. Musím zvládat více činností. S uměním to šéfování má společného tak třicet procent. Zbytek je práce organizační – shánět, přesvědčovat, získávat peníze na nástroje, vypořádat se s dramaturgickým plánem, obsazením jednotlivých rolí. Stává se, že uděláte plán, odejdou vám dva tři lidi a musí se budovat znovu. Do toho hosté, ekonomické rozvahy. A samozřejmě je tu i otázka peněz. Na hosty máme málo peněz, a když chceme obstát v konkurenci, je to velmi složité. Ale nestěžuji si – beru to jako fakt.
Když jsem tuhle nabídku dostal, půl roku jsem zvažoval, zda do toho jít. Uvědomuju si, že máme méně peněz, Ostrava je blízko – ale nedělají zájezdy. Ať chci nebo nechci musím držet vysokou úroveň.

Máte zásadní argument – velkou tradici. Opera zde má už dvě stě let.
To je pravda, ale je to nejen v tradici, ale i v lidech. Jsou to už generace diváků, kteří si zde kupují abonmá.
Pokud jde o uměleckou kvalitu, musím brát v úvahu dvě věci.Musíte představení prodat, na druhou stranu ale přinést i něco nového. To se může setkat se záporným ohlasem. Konzervativnost diváka udělá své. Ale opera má svůj vývoj a nedá se zůstávat u tradičního zpracování. Mám to sice osobně také rád, ale rád bych zapracoval moderní prvky. Což je věc režisérů, a je otázka, zda pochopí, co by divák rád. Vzhledem k tomu, že jezdíme na zájezdy, přibývá další problém - různě velká jeviště a orchestřiště v různých městech. A tak musím uvažovat, zda se vejdeme do Bruntálu, Šumperku apod. Ale beru to jako úděl, poslání. Rozvezeme kulturu i tam, kde by jinak nebyla.

Můžete uvést konkrétní případ?
V moderním pojetí mám na mysli zejména soudobou operu. Dělali jsme Historii jednoho snu, a tam jsme narazili. Ale je třeba, abychom na repertoár prosadili i moderní operu dnešní doby. Vím, že se Verdi, Janáček nebo Dvořák, a takoví se hned tak nenarodí, ale je zase pravda, že existuje i nová hudba a je dobré se s ní aspoň seznámit. Nemusíme říci, že to je dobré, krásné, ale určitě je dobré ji slyšet. Rád bych apeloval na diváky, aby pochopili, že i toto je smysl opery. Máme za úkol také vzdělávat. Tzn. ukázat i soudobou hudbu.
Můj názor je, že je dobré to alespoň jednou za čas nějakou takovou věc uvést. Nemusí se mi to osobně líbit. Stane se, že jako operní zpěvák dostanete roli, která se Vám nelíbí, ale během studia se Vám postupně odhaluje a pak zjistíte, že je vlastně krásná. Dorostete do ní.

Považujete svůj úděl někdy za utrpení?
Kdyby to bylo utrpení, tak by to člověk nedělal. Jsou situaci, kdy je člověk na dně, a nejraději by s tím praštil. To je ale v každém oboru a beru to jako normální. Je potřeba se z toho vyspat a zase dostat novou sílu k tomu, dělat to dál. Baví mě, když má soubor úspěchy. Mohl jsem si na vlastní kůži vyzkoušet, co obnáší ansábl někam táhnout. Mám kolem sebe dobré spolupracovníky – myslím vedení. To je důležité, mít někde oporu a možnost projednat názor s lidmi, kterým věříte. Kdyby mě to nebavilo, tak bych se vrátil ke zpěvu.

4.4.2005 00:04:59 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!