Scéna.cz 

Koncert Berlínských filharmoniků a Varhanní NEJ

Abbadův inaugurační koncert Berlínských filharmoniků
Italský mistr taktovky předstupuje poprvé v roce 1989 jako šéfdirigent před nejslavnější světové symfonické těleso v Mahlerově první symfonii D dur zvané Titán. Televizní režie Brian Large (Premiéra). Gustav Mahler (1860–1911) miloval přírodu. O své hudbě řekl sám, že je vždy a všude jejím hlasem. První symfonie má rovněž k přírodě úzký vztah. Mahler na ní pracoval v letech 1884–1888. Dokončil ji tedy ve svých osmadvaceti letech, nicméně dílo vykazuje už mimořádnou zralost. Při premiéře nesdělil autor program díla, proto některé údaje posluchače mýlily. Například označení Titan vzbuzovalo hrdinské představy, kdežto Mahler mínil pravý opak, totiž ponižovanou postavu z již tehdy málo známého románu Jeana Paula. Italský dirigent Claudio Abbado, který byl synem houslisty a hudebního pedagoga Michelangela Abbada, se narodil v Miláně 26. června 1933. Studoval klavír na milánské konzervatoři a dirigování u Hanse Swarovského na Vídeňské akademii hudby. V roce 1958 vyhrál Koussevitského dirigentskou soutěž, po které s úspěchem účinkoval na koncertech a v operních domech po rodné Itálii. Poté co získal Mitropoulosovu cenu, která mu umožnila půlroční stáž u Newyorské filharmonie, se rychle stal uznávaným orchestrálním a operním dirigentem. V polovině šedesátých let minulého století se již objevil na Salcburském festivalu, kde řídil světovou premiéru jevištního díla Giacoma Manzoniho Atomtod (Atomová smrt). V té době také debutoval v Británii u Hallé Orchestra v Manchesteru a představil se rovněž v Covent Garden za dirigentským pultem Verdiho opery Don Carlos. Od roku 1969 se Abbado stal rezidenčním dirigentem, později též uměleckým ředitelem milánské Scaly, kde pozdvihl interpretační úroveň a rozšířil repertoár o moderní díla. Uvedl zde Bergova Vojcka v kombinaci se stejnojmennou Büchnerovou činohrou, Verdiho Simona Boccanegru, Aidu, Maškarní ples. Jeho orchestrální koncerty ve Scale zahrnuly symfonická díla Mahlerova, Brucknerova, Schönbergova, Nonova, Beriova, Stockhausenova, Ligetiho a Pendereckého. Stal se hlavním dirigentem Vídeňských filharmoniků, jako šéf pravidelně řídil Londýnský symfonický orchestr. V letech 1989–2002 byl šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. Po odchodu z Berlína, motivovaném vážnými zdravotními potížemi, působil ve švýcarském Lucernu, kde založil festivalový orchestr složený převážně ze sólistů. V jeho čele stál až do svého skonu v lednu 2014. Tři roky předtím byl v anketě hudebního časopisu Classic Voice označen za nejvýznamnějšího žijícího dirigenta světa, a to mezi stovkou navržených osobností.
Vysílání: 07.3., 21.10 hod., ČT art

Varhanní NEJ (1/6)
Úvodní díl cyklu, ve kterém objevujeme ty nejzajímavější nástroje v Čechách a na Moravě. Za těmi nejstaršími se vydáme do obcí Smečno ve Středočeském kraji a Polná nedaleko Jihlavy. Moderují J. Polášek a M. Polášková. Režie J. Kolář (Premiéra). Varhany, nazývané také jako královský nástroj, jsou nejen vrcholem důmyslu a konstrukčního umu, ale také součástí kulturního dědictví, duchovním symbolem, zkrátka fenoménem. Nacházejí se v chrámech i malých vesnických kostelích. Často je míjíme bez povšimnutí, přesto téměř každé mají svůj příběh. V šestidílném dokumentárním cyklu představíme nástroje zajímavé co do velikosti, konstrukce, období vzniku, nástroje ohrožené, slavné i zapomenuté, a to vždy po dvou, výjimečně po třech, v každém dílu. Průvodcem nám bude herec Josef Polášek a jeho žena Michaela, která, jakožto varhanice, připojí své autentické postřehy ohledně každého nástroje a především, představí jejich zvuk. O pozoruhodnostech jednotlivých varhan budeme hovořit také se Štěpánem Svobodou, organologem Arcibiskupství pražského a v kontextu místním a historickém také s varhaníky a dalšími osobnostmi, které mají ke každému nástroji osobní vztah. V prvním dílu cyklu Varhanní NEJ navštívíme Smečno ve Středočeském kraji a Polnou nedaleko Jihlavy, kde se nacházejí jedny z nejstarších nástrojů u nás.
Vysílání: 08.3., 21.40 hod., ČT art
Opakování: 10.3., ČT art