Scéna.cz 

Veselý a pestrý Don Ouijote

Vír barev, svižné hudby a taneční bravury zažili diváci během představení Dona Quijote, které na scéně Národního divadla uvedlo v české premiéře v rámci Dnů ruské kultury v ČR petrohradské Divadlo opery a baletu konzervatoře Rimského–Korsakova v nastudování Nikity Dolgušina.
Dolgušin se chopil tématu, o jehož choreografické zpracování se pokoušeli umělci už od počátků 18. století, až jej v roce 1869 uvedl Marius Petipa v moskevském Velkém divadle a v roce 1902 obměnil Alexander Gorskij. Dolgušin v podstatě použil choreografii Petipy a Gorského, odstranil materiál, doplňovaný v průběhu času, přidal vlastní prvky a celkově balet upravil tak, aby byl přijatelný pro současné obecenstvo. Architektonicky jednoduchá scéna – poněkud neobvykle realistické mořské pobřeží – hýří barvami vlajek a lamp (scénografie Taťána Jestrebová) i historických kostýmů (vlastní návrhy Nikity Dolgušina).

Jádrem inscenace o dvou dějstvích (původně 4 akty) se stává taneční příběh Basila a dcery hostinského Kitri (v podání předních solistů Mariinského divadla Irmy Nioradze a Michaila Lobuchina), v němž Donu Quijotovi (dvoumetrový Pavel Jakovlev) zůstala trochu okrajová role jakéhosi dobrého ducha či smutného neškodného blázna, pohybujícího se ve svém neskutečném světě.
Po úvodním obrazu s Donem Quijotem a Dulcineou (objevuje se také v epilogu) se děj přenáší pod slunečné španělské nebe na náměstí Barcelony, jejíž temperamentní obyvatelé – mezi nimi pouliční tanečnice a toreadoři- jsou rovnocennými partnery ústřední dvojice. Radostnou náladu dotvářejí všudypřítomné děti – kuchtíci (pomocníci hostinského Lorenza) prohlubující pocit spontánního veselí, v jehož duchu se nese celé představení, aby posléze vyvrcholilo ve scéně Svatby ve druhém dějství. Děj je rovněž prostoupen groteskními pantomimickými výstupy hospodského Lorenza (Děnis Lozovoj), nápadníka Gamaše (Ilja Golub) a Sancho Pansy (Alexej Misažinkov). Pohádkový až lyrický prvek přichází ke slovu ve scéně Cikánského tábora (tanec cikánů, loutky)a ve Snu Dona Quijota. Představení je tedy opravdu pestré, jak v přeneseném tak pravém smyslu slova.

Představení je rytmické, má spád (druhé dějství více než prvé) a může připomínat varietní či muzikálová čísla. Jak bývá zvykem v případě tanečníků ruské školy, kde taneční pohyb je jaksi jejich přirozeností, i tentokrát si diváci vychutnali brilantní klasickou techniku na nejvyšší míru a zejména na výkony sólistů i sboru v závěrečné části hned tak nezapomenou. Představení dokazuje, že i „starý kus“, když je dobře oprášen a nablýskán, může pobavit i současníky.