Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jan Hladík: Operní zpěvák nemůže jen krásně zpívat

autor: archiv divadla

V období dospívání ho prý lákala opereta. Dnes působí jako operní sólista 41. sezónu. Se zpěvem začal v šesti letech v různých sborech. Po studiu na JAMU se upsal Janáčkově opeře Národního divadla v Brně. V současné době se připravuje na premiéru Smetanovy Prodané nevěsty. Sólista Jan Hladík říká, že ji zná snad už i pozpátku. „Některé role dělám už ve třetím nebo čtvrtém nastudování. V Prodané nevěstě jsem si prošel Indiána, Kecala, Míchu. Někdy je to přínosem, někdy naopak...“ říká. Kromě sólového zpěvu se věnuje pedagogické činnosti. „Mám pocit, že vedle posluchačů pořád mládnu. Mládí přichází a má různé názory. Vzájemně se ovlivňujeme a učíme se.“ Za sebou má velké množství rolí. Když se na ně podíváme z hlediska profesí, zjistíme, že zpíval všechno množné. Převažovali role komické, nikdy ale nedělal žádné milenecké role, prý by mu asi neseděli. Z počátku své pěvecké kariéry řešil handicap – role v basovém oboru jsou starší. „Dnes už jsem ve výhodě, nemusím se tolik líčit.“

O zpěvácích v oboru bas se říká, že mají dvě polohy – buď jsou hrozní morousové nebo naopak mají velký smysl pro humor. Jak je to ve Vašem případě?
Asi budu ten druhý typ. V období dospívání jsem byl dokonce velice poblázněný operetou. Komické role jsem dělal velice rád, např. vzpomínám na Doktora Bartola v Lazebníku sevillském, zejména na silvestrovská představení, kdy bylo dovoleno dělat tzv. „výhybky“. To už jsme se vždycky těšili. Člověk samozřejmě nemůže být neustále jako ejchuchu.

Říká se, že opereta kazí u interpreta operní zpěv. Je to pravda?
To se takto nedá říct. Opereta je velice náročný útvar, protože tam dochází ke střetu dvou dovedností: musíte být dobrý po stránce pohybové, práce s mluveným textem musí být na dobré úrovni a rovněž na výborné úrovni vše, co se týká zpěvu. V příští sezóně budeme mít Cikánského barona, v něm jsou party, které jsou těžší než v mnohých operách.. Skloubit taneční, pohybové, mluvení a zpěv to není žádná legrace. To se člověk musí perfektně naučit a mít skvělou techniku, aby se v próze doslova neurval a pak neměl síly na zpívání.

Od Vašich začátků došlo k velké změně v pojetí operního zpěvu, bylo šablonovité…
Pomalu. Šablonovité nebylo. Když jsem studoval JAMU, působili na nás profesoři v tom smyslu, že operní zpěvák nesmí jen krásně zpívat, což je jednoznačný předpoklad, ale musí vědět, o čem zpívá. Operní sólista musí být tvořivý činovník na jevišti.
Opera je určitě vždycky stylizace. Nejde dělat jako činohra. Svazuje nás temporytmus. Nemůžeme si udělat pauzu a přejít z jednoho portálu do druhého. Skladatel za nás všechno vymyslel a předepsal. V daných intencích se musíme pohybovat a respektovat daného skladatele.

Při zpěvu máte na jevišti velkou plochu. Kromě emocí v hlase, což je to nejkrásnější, také emoce mimické, výrazu – největší prostor pro ztvárnění role. Víme, že je fyzicky možné zpívat v jakékoli poloze. Zajímalo by mě, zda jste zpíval někdy hlavou dolů?
Takto doslova ne, ale zpíval jsem na různých houpačkách. V Zámečníkově opeře jsem dělal Brouka Pytlíka a to jsem létal a lezl po různých konstrukcích, málem jako provazochodec. Pokud je ale interpret zdráv, dá se nacvičit všecko. Na začátku zkoušení se většinou zdá, že to neuběháte a neuzpíváte. Po repeticích a po studiu to přejde do krve. Určitě na premiéře, kdy přijde určitá tréma, a jste rozechvělý, tak tam třeba dojde k menšímu, lidově řečeno „zadýchání“. Třeba postava Bartola, kterého jsem zmiňoval, v mém případě měl kostým z vatonu. A v něm jsem nejen běhal, ale měl jsem tam k tomu velice rychlá zpívání – árii „Doktora tak zkušeného“. Pohyb na našem obrovském jevišti, to bylo fyzicky tak náročné, že dvě až tři kila šla dolů v rámci představení.

Není to tak trochu škoda, že se rozechvění z premiér při reprízách pak ztrácí? Premiéry mají zvláštní nádech a kouzlo.
Premiéry jsou skutečně zvláštní a nedají se opakovat. Zvláštní rozechvění mezi jevištěm a divákem to je vždycky. Není to o tom, že by interpret byl na pokraji omdlení, ale prostě vždycky určité napětí panuje, a to je právě to krásné. My jsme vždycky takoví exhibicionisti, kteří se rádi v takovýchto vodách rádi pohybujeme.

Exhibice na jevišti je naprosto zvláštní v tom, protože máte pocit, že jste tam sami. Když Vás dobře osvítí, tak vůbec nevidíte do hlediště.
To je pravda v určitém slova smyslu, ale člověk musí, kromě árií, kdy je na jevišti sám, vždy cítit kolegy. Nehrajeme si každý sám na svém písečku. Divák by poznal, že hraní není v pořádku. Opera je takový útvar, kdy je v činnosti obrovské soukolí několika koleček, které do sebe krásně zapadají, včetně sboru a orchestru, techniky atd.

Zmínil jste, že není dobře být na jevišti sám, ale přesto tam někdy musíte být osamocen. Kdy je to horší, když operu sám otvíráte nebo když máte samostatný výstup už v rozjetém kuse?
Takováto situace je vždycky neopakovatelná, a vždycky v každém tom případě je to jiné. Nedá se to jednoznačně říct.

Můžete přiblížit, jak to Vy cítíte?
Pěvec v podstatě úplně sám na jevišti zpívá árii jen málokdy. Převážně tam vždycky někdo dělá jak se říká „křoví“.

Působíte ještě jako pedagog?
Více jak deset roků na JAMU. A právě neučím zpěv, ale operní herectví, to mě hodně baví.

Čím je to pro vás tak šťavnaté a lákavé?
Mám pocit, že vedle posluchačů pořád mládnu. Mládí přichází a má různé názory. Vzájemně se ovlivňujeme a učíme se.

Mladý člověk snáze objevuje nové, protože není svázaný určitými pravidly, klišé atd.
V něčem máte pravdu. Dnes už takové operní herectví, kdy si dal tenor ruku na srdce a odzpíval árii, není. To už mladí vědí a dokonce je jim to směšné. Zajímavé je, že sólisté ze střední Evropy si na koncertním pódiu nedovolí taková gesta jako třeba Španělé nebo Italové. Ti to prostě mají ve svém přirozeném temporytmu a temperamentu. Dělají takové pohyby, že kdybychom to dělali my, tak bychom měli pocit, že strašně přeháníme.

Zajímavé je, že divák toto vnímá kladně a nechá se tím táhnout.
Ano. Na prvém místě je pořád zpěv. Když zpěvák disponuje fenomenálním hlasem, pak je to nádhera. Mnoho věcí divák odpustí a věří. Moderní herectví začalo v podstatě od koncertního vystupování a přeneslo se do formy operního příběhu.

Zmínil jste Händela, v Brně vás určitě potkaly Janáčkovy věci. Jak je to u Vás s preferencí autorů?
Vysloveně nějakého autora neupřednostňuji. Kdybych skládal, cítím muziku jako třeba Martinů nebo Janáček. To je prostě moje hudba. Když Janáčka hrajeme v zahraničí, tak má daleko větší úspěch než doma v Brně, kde ho považujeme za šílenou modernu. Dělal jsem ve Věci Makropulos, dr. Kolenatého a to je prostě činohra – krásně napsaná notami.

Jak se Vám zpívá v Janáčkově opeře?
Osobně jsem zde zvyklý zpívat. Pokud tu někdo hostuje poprvé, tak ho akustika našeho divadla může zradit. Věc Makropulos jsem zpíval pod Akropolí, kde je akustika tak fenomenální, že tam jsme se nesměli ani bavit za jevištěm, protože všechno by bylo okamžitě slyšet. Obdobně jako v některých kostelech. Někdy je akustika zrádná, že vnitřně z ní máte dobrý pocit, ale navenek to není dobré.
V Japonsku, kde jsem vystupoval pětkrát, to mají tak udělané, že se hraje v multifunkčních halách, které mají tak ozvučené, že zní naprosto věrohodně. Perfektní akustika. Sedí tam u mixážního pultu zvukař, který to ovládá. V hledišti nikdo nemá pocit, že by lidský hlas byl nějak upravován nebo zesilován, tak je to ozvučeno čistě a přirozeně.

Mám na Vás osobní otázku – 41 let v jednom angažmá, je to o vůli nebo sebepřekonání?
Věřím na prvém místě tomu, že je to dar shora. Když jsem nastupoval do tohoto divadla v roce 1965 a potom v tom dalším roce několik kolegů slavilo padesátku, říkal jsem si „takoví staří dědci“… Jak je to relativní. Tehdy jsem si také říkal – to není možný, to je nadlidské síly. A najednou vám těch čtyřicet roků tak uteče …
Chce to techniku, materiál od Pánaboha a na technice stavět. Snažit se nikdy neforzírovat, zpívat znělým hlasem. Pak je to taky řízením osudu. Člověk musí mít štěstí. Ohledně životosprávy je z mého pohledu nejlepší zkušenost – dodržovat všechno normálně a přiměřeně.

Jak žijete posledními rolemi?
Už mám tu výhodu či nevýhodu, že některé role studuji po několikáté. Momentálně připravuji Prodanou nevěstu, v níž už jsem zpíval – Indiána, Kecala, Míchu. Některé role dělám ve třetím či čtvrtém nastudování. Např. Jenůfu – Stárka dělám v páté inscenaci. Někdy je to přínosem, někdy ne. Člověk má některé věci zidealizované a říká si, tamto nastudování bylo vynikající apod. Toho se ale musím oprostit.
Za dobu svého angažmá jsem zpíval všechno možné. Téměř jsem nedělal žádný milenecký role, asi by mně neseděli. Jediného milence - Figara - jsem zpíval ve Figarově svatbě. Jinak mám na svém kontě převážně komické role. Když jsem např. zpíval Palouckého a Vilém Přibyl mi dělal Lukáše, bylo mezi námi čtyřicet roků. Nevýhoda v tomto oboru je, že jako mladý musíte zpívat role starců. Nyní už jsem ve výhodě, nemusím se tolik líčit.

Vyplatilo se Vám to, vypadáte mladě, protože jste si to stáří už odkroutil v těch dvaceti, třiceti letech…
(Smích.) Nebo vypadám pořád stejně.

6.3.2006 23:03:47 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!