Scéna.cz 

Janáčkovo trio na CD

Objednávka monotematicky koncipované nahrávky věnované komornímu dílu Alfréda Šnitkeho od francouzského vydavatelství Praga Digitals, směrovaná na Janáčkovo trio, znamenala pro tento mladý soubor nepochybně velkou výzvu a vzácnou příležitost zároveň. Umožnila mu totiž, aby se představil ve službách hudby jednoho z nejvyhledávanějších mistrů 2. poloviny 20. století nejen jako celek, nýbrž i v sólistických rolích. Nahrávací technika ho v tomto úkolu podpořila dokonale - předesílám rovnou, že všechny snímky mají vynikající akustické parametry, zvuk tria je snímán s přesně vystiženým dozvukem a hlavně po hlasech vyrovnaně (což nebývá zdaleka samozřejmé a jednotlivé sólové kreace zní natolik plasticky, jako bychom je sledovali v tom nejdůvěrnějším kontaktu s interpretem. Pravda, pro předvedené interpretační výkony nemáme mnoho srovnávacích opor, ale upřímný zápal, snaha rozkrýt všechny detaily Šnitkeho vyjadřování a zvuková vycizelovanost – to vše z nahrávky vyzařuje jednoznačně.

O Šnitkeho Klavírním triu, transformovanému z autorova Smyčcového tria, by se dalo říci, že nemiluje plynulost velkých ploch, ale staví spíš na řazení významově svébytných dílů, vycházejících spolu s retrostylovými reminiscencemi v nejpřekvapivějších a nejvzrušivějších obměnách ze společného motivického jádra. V podání Janáčkova tria to všechno vnímáme velmi čitelně, například moment, kdy klavír v rozvíjení úvodního dílu v jednom okamžiku umně transformuje onen líbezný „vstupní“ dvojzpěv houslí a cella nebo okamžik, kdy „konečně“ přichází jakýsi tematický dovětek vstupní myšlenky. V rozohněných partiích Moderata nic nesplývá, jednotlivé figurace jsou vzorně transparentní, zdánlivě „banální“ postupy v podobě půltónově vzestupných sekvencí zní až se „strojovou“ odměřeností pohybu (což jim dává zvláštní uhrančivost). Ze vstupní fáze Adagia, vyzařuje obrovský cit, náhlá vynoření ostrůvku Mahlera (kánon) a Schuberta jako bychom přirozeně očekávali, vzápětí předvádějí housle s klavírem, jak má znít dokonale „srostlé“ frázování a také další rozvíjení této hudby, tolik milující předlouhé prodlevy, jako bychom nějak intuitivně očekávali. Stejně přirozeně vnímáme i onen finální návrat k vstupnímu modelu 1. věty – tak domyšleně toto podání ve své koncepci působí.

Mistrovsky si počínají na tomto CD Helena Jiříkovská v Šnitkeho quasi fantazijní kreaci A Paganini pro sólové housle i Marek Novák v Šnitkeho Madrigalu pro sólové cello. Co se týče prvně zmíněné skladby, nejde jen o přetavení paganiniovské virtuozity do moderní podoby, ale i nervní reflexi určitého chaosu, který takový příval virtuozity do hudby přinášel, a jeho moderní poetizaci. Naopak Madrigal na památku Olega Kagana, jehož violoncellovou verzi věnoval Šnitke Natalii Guttmanové, plyne jako hluboce kontemplativní monolog, který jako by se připravoval k jakési všeobjímající kantiléně (viz zdvih velké sexty), ale vzápětí ji opouštěl, jako by si kladl otázku „Proč?“ a který pak v závěru po spirále stoupá do extrémně vysokých poloh, kde nabývá až drásavě apelujícího výrazu. Ještě příznačnější pro autorův bytostný ponor do meditativní polohy je na závěr nahrávky zařazená, téměř půlhodinu trvající a ve svém vnitřním pnutí výsostně originální Šnitkeho 1. klavírní sonáta, tedy onen druh skladby, k níž se autor tak těžko dostával a nebýt slavného pianisty Vladimíra Feltsmana, možná by se k její kompozici ani neodhodlal. Vstupní Lento miluje pouhé osamocené tóny, tu a tam posedle opakované, tu a tam vklouzávající do s alikvótami pracujících souzvuků, s nimiž autor zachází jako se středobody vesmíru. V podání Markéty Janáčkové to zní, jako bychom putovali z hvězdy na hvězdu. Kontrast přichází v partiích zvláštních melodických návalů nad krajně vzdálenou prodlevou a místu líbezné konsonantní akordiky a nádherném defilé vynalézavé kaskády témbrů. Allegretto oproti tomu působí ve svých zašifrovaných tanečních intonacích i rozvířených figuracích přes celou klaviaturu (mimochodem - v podání pianistky vnímaných v jednotlivých tónech přímo ideálně prezentně) spíš odlehčeně, v opět v prudkém kontrastu k druhému Lentu, jež se vrací k úvodní meditaci, tentokrát však už procházející zřetelnou evolucí s úžasným citem pro úlohu zvonivých diskantů a vyústěním do bolestně ztěžklé hluboké akordiky. Na kánonicko-toccatových i fantazijně uvolněných partiích finále fascinuje Šnitkeho cit pro variační práci a sugestivně vyjádřené návraty všudypřítomného výchozího modelu. Je tu však i nesmírný cit – to se týká sonáty jako celku – pro specifickou zvukovost klavíru (imitační hra propastně vzdálených hlasů apod.) a my s okouzlením sledujeme, jak se klavíristka do této kompoziční poetiky dovede vcítit.

Alfréd Šnitke: Trio pro klavír, housle a violoncello; A Paganini pro sólové housle; Madrigal in memorian Oleg Kagan pro sólové violoncello; Sonáta pro klavír č. 1
Hraje Janáčkovo trio – Helena Jiříkovská - housle, Marek Novák – violoncello, Markéta Janáčková – klavír
Nahráno v Sále Martinů Hudební fakulty AMU ve dnech 10. a 11. 11. (klavírní trio), 15. 12. (A Paganini, Madrigal) a 16. 12. (klavírní sonáta) 2007, hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Václav Roubal a Karel Soukeník. Celkový čas 74: 54
PRAGA DIGITALS PRD/DSD 250 148
Zdroj Hudební rozhledy 01/ 2009 - Miloš Pokora