Scéna.cz 

Klavírista Lev Vinocour interpretuje Čajkovského

Jde o přitažlivou nahrávku v době realizace tohoto snímku teprve pětatřicetiletého ruského pianisty, která podává výmluvné svědectví o tom, jak i dnešní mladí ruští pianisté bytostně cítí hudbu „svých“ romantických mistrů. Na vnucující se otázku, proč si pro takové svědectví nezvolil nějaký originál, ale baletní hudbu v transpozici pro klavír, nalézáme odpověď ve vzorně vybaveném bukletu, v němž se klavírista svěřuje, jak hluboce na něj právě zde nahraný Čajkovského balet působil v době jeho nejranějšího zrání a jak vždy snil tyto zážitky posluchačům nějak předat. Tím, že se pro jedenáct částí baletu rozhodl využít Pletněvovu zvukově moderně stylizovanou klavírní úpravu, pro jiných deset částí typicky romantickou úpravu Theodora Kirchnera a pro závěrečnou část (Apotheose) úpravu vlastní, dal navíc celému tomuto CD zajímavě plastický stylizační rozměr, objevující na jedné straně v Čajkovském baletní prvky moderní zvukovosti a na straně druhé, prozrazující kořeny, z nichž autor vyrůstal – zejména schumannovské.

Co se Pletněvovy Koncertní suity týče, velmi silné okamžiky nám přináší hned její prolog – v němž cítíme zřetelně odlesk rubinsteinovské pianistické estetiky s její virtuozitou a současně protepleně něžnou kantilénou (epizoda Kocour v botách šesté části, strhující cantabile v Adagiu desáté části). Ovšem i další části Pletněvovy koncertní suity jsou stále něčím zajímavé. Z toho nejpodstatnějšího bych se zmínil zvláště o mohutném dynamickém rozpětí, v němž se pianista (viz například Andante 4. části) pohybuje. Po stylizační stránce však působí Pletněvova úprava jako celek svou „věcnou“ moderní zvukovostí vůči Čajkovského poetice méně přesvědčivě, než druhý díl CD, věnovaný klavírním transformacím Kirchnerovým. Ty jako by se s naprostou samozřejmostí sžívaly právě s oním světem romantické poetiky, která byla Čajkovskému vlastní – jsou jemnější, po hlasech vycizelovanější a vycházející z podobné pianistické zvukovosti a virtuozity, jakou nás oblažoval Schumann a částečně i Chopin (viz některé postupy připomínající akordiku Schumannových Symfonických etud nebo populární chopinovskou lehkost populárního Valčíku 5. části Kirchnerova přepisu). I nejzpěvnější partie jako by byly styliziovány duchaplněji, což Vinocour sugestivně demonstruje hned v následující části, a lyričtěji. Pikantní moment přináší závěrečná část nahrávky v podobě oddílu, který Čajkovskij ve svém baletu nazval Apoteóza a který nechali jak Pletněv, tak Kirchner bez povšimnutí. Zde si totiž Vinocour vypomohl Lisztovou transkripcí jedné staré francouzské písně, s níž Čajkovskij v tomto dílu pracuje, a sám tuto transkripci dotvořil. Shrnuji – velmi zajímavá a působivá nahrávka toho, kdo má rád romantický klavír, určitě nezklame.

SONY BMG Music Entertainment 88697 35899 2
Petr Ilji Čajkovskij: Spící krasavice – koncertní suita z baletu v úpravě pro klavír od Michaela Pletněva a vybrané části z baletu v úpravě Theodora Kirchnera a Lva Vinocoura; Lev Vinocour – klavír. Nahráno 3.–5. 7. 2008 v sále Roberta Schumanna v Düsseldorfu, hudební a zvuková režie Sebastian Bonney. Celkový čas 68:50 . Zdroj Hudební Rozhledy 04/ 2009 - Miloš Pokora.