Scéna.cz 

Výtvarné tipy na44. týden

Brána poznání Klimt - Polibek (Vysílání: 27.10., 16.10 hod., ČT2)
Velikán evropské secese, skandalizovaný za smyslnost a erotičnost svých obrazů. Jeho otec se narodil v Čechách. Pozdní atmosféru Rakousko-uherské říše umění Gustava Klimta skvěle vystihlo.
V roce 1900 dokončil obraz Filosofie, první část třídílného cyklu nástropních obrazů pro vídeňskou universitu, odmítnutý objednavatelem i veřejností, ačkoli mu za něj byla udělena na pařížském salónu Velká cena. Druhý obraz, Lékařství (1901), byl označen jako "namalovaná pornografie" a po dokončení cyklu Právnictví (1903) musel malíř soudně vymáhat vrácení obrazů, když universita objednané dílo nezakoupila. (Obrazy byly zničeny jednotkami SS na rakouském zámku Immendorf těsně před koncem druhé světové války.) Stejně byl přijat Beethovenovský vlys (1902) a jeho účast na výstavách vídeňské secese. Zato se kolem něho utvořil kroužek moderních básníků, obdivujících jeho umění. V letech 1905–8 si vytvořil svůj "zlatý styl"; virtuózní kresba je kombinována se stylizovanou plošnou zkratkou, do níž převádí všechny tělesné tvary, a prorůstá dekorem; malířských hodnot je dosahováno rafinovanými technickými prostředky, jemné barevné půltóny se prolínají se stříbrem a zlatem, jež obrazu dodávají charakter drahocenného předmětu. V roce 1908 dostal v Římě zlatou medaili za obraz Tři lidské věky.

Architekt Josef Fanta (Vysílání: 28.10., 12.30 hod., ČT1)
V malebné siluetě Prahy čteme rukopisy stavitelů, kteří se do její dnešní nesmrtelné podoby nesmazatelně zapsali v průběhu tři čtvrtě tisíciletí. Po právu mezi ně patří i architekt Josef Fanta. Rodák ze Sudoměřic vystudoval na pražské Technice. Ve svých prvních větších realizacích vycházel ze zásad tzv. novorenesance, která se v šedesátých letech 19. století stala pro českou buržoazii dobovým národním výrazem. S architekty Zítkem a Schulzem spolupracoval na tak prestižních stavbách, jakou bylo např. Národní muzeum. Navrhl sgrafita na průčelí Rudolfina. Podílel se na dekoraci Wiehlova domu na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí. Navrhl českou expozici pro prestižní Světovou výstavu v Paříži roku 1900. Restauroval kostel sv. Václava na Zderaze. Životní příležitostí pro Josefa Fantu se stal projekt Wilsonova nádraží, s nímž zvítězil ve veřejné soutěži. Touto stavbou se definitivně přiklonil k osobitému pojetí secese. Fantova hluboká znalost klasických stylových forem, jejich virtuózní ovládání, dokonalost dovedená do všech důsledků uměleckého řemesla, to vše jsou znaky opravdu výrazného architekta.

Fürstenberská zahrada - Znovuzrození (Vysílání: 28.10., 12.45 hod., ČT1)
Svou finálovou podobu získala Fürstenberská zahrada v roce 1790 a do Čech přinesla vrcholnou ukázku italského zahradního baroka. Při rekonstrukci se architekti snažili vycházet z historických materiálů. Návštěvníkům nabídne nevšední pohledy na Prahu.
Jako jediná z podhradních je Velká Fürstenberská zahrada majetkem hlavního města. Podle náměstka pražského primátora Pavla Klegy se objekt stane součástí celkového komplexu hradních zahrad. Hlavní vstup do zahrady bude ze starých zámeckých schodů, kde byl původně. Novou podobu získaly vyhlídkový barokní pavilon a kašna, restaurátoři opravili i impozantní litinové schodiště. Architekt Březina doplnil, že zahrada je zajímavá tím, že je jedinou ze starých pražských zahrad, která tyto litinové prvky a litinová schodiště obsahuje.
Nově zpřístupněný kout zeleně je poslední památkou svého druhu, která čekala na rekonstrukci. Ta probíhala v uplynulých dvou letech a vyžádala si investice ve výši 165 milionů korun, z toho částkou 125 milionů přispěla Evropská unie. Část bývalého odpočinkového prostoru šlechtického rodu Fürstenberků ale byla opravena již v roce 2006, užívá jej polské velvyslanectví, které sídlí v přilehlém Fürstenberském paláci.

František Kupka (Vysílání: 28.10., 21.40 hod., ČT2)
Český a zároveň světový malíř František Kupka (1871–1975) mládí strávil v Opavě, studoval AVU v Praze, odstěhoval se do Vídně, od roku 1906 tvořil v Paříži. Jak píše nějaká chytrá kniha: Mnohokrát opustil to, v čem dosáhl mistrovství: byl satirickým kreslířem, ilustrátorem, symbolistou, post-impresionistou a především pojmem nefigurativní malby a průkopníkem abstraktního umění.

Vzkaz Pavla Brázdy (Vysílání: 29.10., 22.15 hod., ČT2)
Cyklus výpovědí osobností k tématům, která formují českou společnost. Pavel Brázda (*1926) je výtvarník, který vytvořil zcela nový originální směr - hominismus. O nezvykle moderním stylu však málokdo věděl, komunisté poslali progresivního výtvarníka z akademie do kotelny. Nikdy ho ale nezlomili. V roli společenského outsidera vytvořil Pavel Brázda stovky obrazů. Ve svém Vzkazu nahlíží na českou společnost až z vesmíru. Režie J. Skála, scénář D. Macháček, dramaturgyně A. Majstorovičová.

Příběh fresky (Vysílání: 01.11., 21.15 hod., ČT2)
Původní podoba areálu duchcovského zámku s barokním hospitalem a francouzskou zahradou se zachovala pouze na smaltované tabatěrce uložené dnes v zámecké expozici. Špitál s plastikami Braunovými a Brokoffovými a hlavně monumentální freskou V. V. Reinera musel v padesátých letech ustoupit těžbě strategického uhlí - na jeho místě je díra do země zvaná Důl Pokrok. Paradoxní je, že ministerstvo kultury již po Únoru uvolnilo značné prostředky na jeho obnovu - ekonomická ministerstva však byla silnější. Ještě paradoxnější byla skutečnost, že na tomto místě vlastně žádné uhlí nebylo. Přesto se podařilo zachránit a složitě sejmout Reinerovu fresku, pro kterou byl v sedmdesátých letech postaven v zahradě ohavný betonový bunkr.

Kolektivní dům v Litvínově (Vysílání: 01.11., 21.30 hod., ČT2)
Prudký rozvoj v průmyslu v druhé polovině 19. století a s ním související příliv pracovních sil do měst dal vzniknout fenoménu, který nás trápí do dneška - bytová krize. Jako závažný společenský problém byl již vnímán ve 30. letech a řešení bylo hledáno na různých úrovních. Nejznámější je Baťův model ve Zlíně, ale vedle toho vznikaly i jiné koncepce. Tehdejší levicově orientovaná architektonická avantgarda převzala ze Sovětského svazu myšlenku kolektivního domu. Cílem architektů bylo poskytnout bydlení sociálně slabším vrstvám obyvatelstva. Idea kolektivního domu nabízela možnost řešit problém praní společnou prádelnou, stravování společnou jídelnou, hygienu lázněmi. Kulturnímu využití měly sloužit všem přístupné společenské prostory. Ve třicátých letech vzniklo několik projektů kolektivních domů, žádný z nich však nebyl realizován.
Myšlenka kolektivního domu se znovu objevila po druhé světové válce. V roce 1946 vypsaly závody v Záluží u Litvínova architektonickou soutěž kolektivního domu pro své zaměstnance. Projekt architektů Václava Hilského a Evžena Linharta byl oceněn zlatou medailí v Miláně. Místo stavby bylo vybráno ve svažitém terénu na okraji Litvínova. Stavba měla mít nižší centrální část a dvě křídla a byla zahájena v roce 1947. Když byla postavena polovina, bylo rozhodnuto o změně technologie a konstrukce z oceli byla nahrazena železobetonem. Stavba se prodlužovala kvůli různým problémům a byla dokončena až roku 1958.