Scéna.cz 

Zbyněk Janáček: Nerad se zbavuji věcí...

V Domě umění Ostrava probíhá výstava BOXY A TISKY, na které až do 26. září 2010 představuje svá grafická díla Zbyněk Janáček, děkan Fakulty umění Ostravské univerzity. V době prázdninového odpočinku si Zbyněk Janáček našel pro povídání nejen o vlivech na svou tvorbu...

Kdy jste se začal věnovat výtvarnému umění, co Vás k němu vedlo?
Nevím, zda to bylo vědomé rozhodnutí a vůbec nešlo o výtvarné umění. Toužil jsem se vyslovit, vyjádřit: literatura se mi zdála v oněch adolescentních letech příliš přímá, otevřená, každé slovo vážilo víc, než bylo možno unést. Hudebního talentu jsem u sebe nenacházel, třebaže jsem cítil, že hudba je to skutečné. A vizualita byla to, co vždycky zbývá...

Proč jste si vybral právě grafiku?
Možná pro dobrodružství „odvahy“, procesuálnost, tajemství, tisk jako obřad, a dost možná pro paradoxně „multiplikativní možnosti“. Nerad se zbavuji věcí. Tak mi vždy něco zůstalo „ve stole...“ I když v poslední době, kdy se pro složitost tisku dramaticky snižuje náklad grafik a limitně se blíží jednomu tisku, už to taky neplatí.

Co Vás při umělecké práci ovlivňuje?
Asi by to bylo složité vysvětlit a především se nezaplést do pseudoromantických komentářů. Tak o tom moc nepřemýšlím. Ale určitě hudba, literatura, svět umění obecně. Dnešek a dnešků mám tolik, že nepotřebuji skrze svoji práci suplovat politiku, sociologii, nepotřebuji se skrze své práce dobývat do soukromí druhých...

Koho ze současných grafiků byste doporučil?
Z nám už vzdálené a přece tak blízké generace /a současné v aktuálním přínosu a inspiraci/ Josefa Váchala, za souputníka považuji Vladimíra Boudníka. Z autorů, které jsem měl možnost potkat, pak Zdeňka Sýkoru, Květu Pacovskou, Alenu Kučerovou, Stanislava Kolíbala, Adrienu Šimotovou, Zdeňka Kučeru, Mikuláše Axmana, Jiřího Lindovského, Vladimíra Kokoliu... Jsem rád, že mne život umožnil být blízko blizoučko Eduardu Ovčáčkovi. A z generace mladší pak Jana Vičara či Jana Híska.

Jste děkanem a zároveň umělcem. Kdy se věnujete jednomu a kdy druhému „povolání“? Dají se skloubit?
Poslední několik let stále složitěji. Ale vybral jsem si sám, nestěžuji si, nenaříkám. Zvláště když se můžeme s kolegy, kteří stáli u počátků našeho usilování (Ovčáček, Halberštát, Balabán, Kotrba, Lysáček...), ohlédnout a nemuset se stydět. Čímž neříkám, že vše je ideální a že jsem zcela spokojen.

Která výstava Vás v poslední době zaujala a čím?
Asi by toho bylo mnoho, nemám výstavu výstav... Tak pracovně a nikoliv pouze z povinnosti diplomanti naší fakulty a pochopitelně obdobné výstavy pražských výtvarných škol a FAVU v Brně. Petr Kvíčala, Stanislav Diviš,... A z těch posledních, opravdu posledních: Petr Pavlík ve Veletržním paláci, Bedřich Dlouhý, Václav Boštík v Brně a Praze. A určitě Hans von Aachen.

Vzpomenete si na svou první výstavu? Jaká byla?
Brno 1982, Galerie mladých, díky Aleně Gálové. Grafika, kresby, vlastně ještě práce ze školy a těsně po škole.

Zbyněk Janáček (*7. 6. 1957)
Vystudoval Filozofickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci. V letech 1982-1989 vyučoval na střední škole. Poté pracoval jako výtvarný redaktor tiskárny Profil a Sfinga v Ostravě. V roce 1991 nastoupil jako pedagog kresby na Ostravskou univerzitu v Ostravě. O rok později se podílel na založení pětiletého magisterského oboru Výtvarné umění na Ostravské univerzitě v Ostravě. Od roku 2008 je děkanem Fakulty umění této univerzity.