Scéna.cz 

Radek Kratina (1928-1999)

Výstava Radka Kratiny, kterou připravila Galerie hlavního města Prahy potrvá v Domě U Kamenného zvonu v praze na Staroměstském náměstí do 19. května 2013.

První rozsáhlá retrospektiva sochaře Radka Kratiny v Domě U Kamenného zvonu představuje jeho tvorbu založeníou na principech geometrie. Kratina reflektuje neokonstruktivistické tendence, které se spolu s prvními projevy geometrické abstrakce a konkretismu prosazovaly v českém umění začátkem šedesátých let, a vytváří k nim osobitou verzi. Kromě okruhu skupin Křižovatka (1963) a Syntéza (1964) se stal jejich nejdůležitější platformou Klub konkretistů (1967), jehož iniciátorem byl právě Kratina spolu s teoretikem umění Arsenem Pohribným.

Kratina patřil k umělcům, kteří hledali novou, pozitivní inspiraci pro svou práci a zároveň se vymezovali vůči přetrvávajícím existenciálním obsahům strukturální abstrakce. Francouzský kritik Pierre Restany označoval tyto aktéry nastupující optimistické a realistické výtvarné avantgardy za inženýry a básníky našeho volného času.

Kratina se přiblížil nové estetice, kterou v evropském kontextu představovalo především francouzské hnutí Les nouveaux réalistes,skupina GRAV, švýcarští konstruktivisté a düsseldorfská skupina Zero, a kterou v českém prostředí Jiří Padrta označil názvem "nová citlivost".

Kratina začínal v roce 1948 jako textilní návrhář. Již tehdy využil smysl pro řád v ornamentálních strukturách s optickým efektem. Studium na VŠUP v Praze v roce 1957 zakončil úspěšným návrhem souboru textilních paneaudo interiéru československé restaurace na Expo 58 v Bruselu. Současně navrhoval dětské hračky, dřevěné figurky a varianty papírových kostek z vystřihovánek, v nichž uplatnil princip pohybu a proměny. Od roku 1963 se věnoval výhradně volné tvorbě, kterou založil na experimentu jako základním principu. Nejprve experimentoval v grafice, monotypech a frotážích, které byly věcným průzkumem zákonitostí řádu a náhody, a v lettristických grafikách, vytvořených originálním způsobem přetiskování, ve kterých sledoval seriální princip uspořádání. Tehdy realizoval také několik drobných abstraktních sádrových objektů v podobě odlitků materiálové struktury.

Grafice se věnoval paralelně s další tvorbou až do roku 1966. V závěru šedesátých let ještě vytvořil soubor ručních tisků za pomoci improvizovaných tiskátek, který následně využil v barevných sítotiscích. Vrstvený reliéf grafických matric Kratinu inspiroval k tvorbě strukturálních reliéfů, složených z převážně z identických prvků, zápalek, těstovinových písmenek do polévek, korkových zátek, provázků atp. Reliéfy byly výsledkem racionálních úvah o proměnách abstraktní struktury s autonomní estetickou kvalitou. Potenciál transformovatelnosti objevil Kratina náhodou při realizaci prvního ze svých dřevěných objektů v roce 1964. Objev pohybu a jeho začlenění do struktury díla byly pro Kratinův koncept transformovatelného objektu zásadní. Pohyb, který není cílem, ale potenciálem díla, nasměroval jeho tvorbu jiným směrem, než byla tvorba kinetistů, a vedl k vlastnímu řešení. První transformovatelné objekty- variabily byly složené z prefabrikovaných lakovaných dřevěných elementů. Základníprincip proměny tkvěl v porušování výchozí skladby barevně odlišených prvků horizontálním posunem, otáčením nebo překlápěním. Některé variabily zůstaly v přírodní barvě dřeva, u monochromních bílých objektů princip proměny barevných segmentů nahradil kontrast světla a stínu. Od roku 1970 Kratina postupně nahrazoval dřevěný materiál kovem. Přesnější strojové opracování umožnilo složitější prostorová řešení. Kontrast světla a stínu vytvářejí lesklé a matové plochy povrchově upraveného aluminia, mosazi, železa a duralu. Materiálem několika objektů bylo zpočátku i organické sklo. Kovové variabily jsou složeny z mnoha skladebných prvků odvozených ze základních geometrických forem a existují v množství variant. Umožňují pohybovat každým prvkem zvlášť, nebo pohybem přetvářet celou strukturu objektu. Smyslem ale není pohyb, ale poloha komponentů, měnící formu objektu. Kratina nejdříve používal hotové dílenské prvky, později je sám navrhoval. Od jednodušších variant přešel postupně k složitějším konstrukcím, které vyžadovaly součinnost obou rukou a větší koncentraci při manipulaci. Kratinovy exaktní konstrukce variabilů nemají téma,nic nezpodobňují, ale vybízejí k estetickým zážitkům z nekonečné transformace. Inspirací je realita okolních předmětů, jejich dynamický potenciál. Tato koncepce, kdy pohyb je jen možností, prostředkem k trvalé proměně struktury díla, předem vylučuje zapojení mechanické nebo jiné energie. Nahrazuje ji lidský zdroj, energie ruky, jejíž dimenze se stává měřítkem objektů. Právě princip proměny řadí Kratinovu tvorbu i do širšího rámce kinetismu, avšak podmíněného účastí diváka, který aktivními zásahy do struktury díla do nekonečna obměňuje výslednou, předem nedefinovatelnou podobu "otevřeného díla", která tak zůstává dílem náhody.

Ačkoliv byly Kratinovy variabily komorními objekty,jeden z nich byl realizován ve veřejném prostoru. Transformovatelný objekt do vstupního prostoru obchodního centra Lužiny v podobě zaoblené monumentální stěny z vertikálně řazených variabilních kovových trubek navrhl Kratina počátkem osmdesátých let. Osazený byl až v roce 1991 a později byl novým majitelem objektu odstraněn.

V rozmezí let 1980-1983 Kratina vytvořil také obsáhlý soubor černobílých fotografií pražských náhrobků. Počátečním impulsem byla snaha zabránit likvidaci náhrobku českého surrealisty Jindřicha Štyrského ve Strašnicích, ke které se připojil celkový pocit beznaděje z dobového společenského klimatu. Smysl svého umění, jeho principy a postupy vysvětluje Radek Kratina ve svých textech, které v podobě citací provázejí výstavu, protože možnost skutečně s variabily manipulovat mají návštěvníci jen sporadicky.