Scéna.cz 

První dáma české abstrakce Ludmila Padrtová

Tvorbu pozapomenuté a znovu objevené „první dámy české abstrakce“ Ludmily Padrtové (*1931) představuje od 23. ledna stejnojmenná výstava v Muzeu umění Olomouc. Vůbec první retrospektiva malířky a kreslířky, která v 60. letech 20. století rozdala nebo zničila velkou část svého v posledních letech teprve doceňovaného díla, zahrne přes 20 obrazů a 120 kreseb z let 1951–2013. Rozšířená repríza výstavy, jejíž premiéru hostila vloni Západočeská galerie v Plzni, končí 20. dubna.

Počátky soustavné výtvarné práce Ludmily Padrtové se podle autora výstavy Ladislava Daňka datují do roku 1951. Do dějin českého výtvarného umění se však nesmazatelně zapsala především tvorbou z druhé poloviny 50. let 20. století. „Vedle Vladimíra Boudníka vytvořila Padrtová během pěti let, a to téměř v utajení, natolik pozoruhodné dílo, že ji dnes odborníci považují za ústřední postavu počátků české poválečné lyrické abstrakce a informelu,“ upozornil Daněk.
Originalita a výjimečnost Ludmily Padrtové přitom podle něj spočívá ve způsobu znakového transformování skutečnosti. „V roce 1956 namalovala klíčový obraz své abstraktní tvorby – Žlutý, v němž se pravděpodobně poprvé objevuje v její malbě dialog mezi barevnými skvrnami či ploškami a volně vedenými liniemi,“ připomněl kurátor s tím, že její vrcholné obrazy jsou založené na principu maximálního uvolnění gesta a barvy tak, aby obraz zároveň vyvolával dojem volného pohybu v prostoru. „V těchto plátnech se mimo jiné projevuje autorčin hluboký vztah k vážné hudbě,“ doplnil Daněk. Vedle toho ale Padrtová v druhé polovině 50. let 20. století dosáhla pozoruhodných výsledků v experimentálních pracích na papíře, ať už jde o koláže, barevné tušové kresby na savém papíru nebo originální jemné kresbo-malby na nešepsovaných prostěradlech, která namáčela do vody a v nichž svobodně kombinovala tuš se suchým pastelem, ale také třeba kávou či rzí.

Vrcholnou část díla Ludmily Padrtové uzavírá v roce 1960 cyklus asi 10 obrazů nazvaných Pomsta informelu, čímž ale měla na mysli „pomstu“ vlastním obrazům. „V následujícím roce se rozhodla tvorbu ukončit a poté značnou část své práce rozdala nebo dokonce zničila, neboť informelní malba, které se tehdy věnovala již řada autorů, ji začala připadat módní. Víceméně torzo jejího raného díla, z něhož se dochovalo asi 40 obrazů a 250 kreseb, objevil u autorky až v roce 1996 brněnský teoretik umění Jiří Valoch,“ řekl Daněk.
Padrtová se však k tvorbě přece jen vrátila, ale až po padesáti letech, v roce 2011, kdy na popud galeristy a sběratele Milana Mikuše začala opět kreslit. „Její současné práce už přece jen mají jiný ráz. Vyznačují se duchovní usebraností a mnohdy barevnou jemností. Nic se však nezměnilo na jejím mistrovském umění sdělit prostými prostředky cosi velmi podstatného a jinak nevyslovitelného o našem bytí,“ popsal kurátor výstavy, podle nějž Ludmila Padrtová bez ohledu na odbornou terminologii a dobové souvislosti patří k velikým solitérům českého poválečného umění.
Výstavu doprovází autorčina první monografie s odbornými studiemi Jiřího Valocha, Zdenka Primuse, Ladislava Daňka, Heleny Lepičové Meistrové, doplněnými obsáhlým rozhovorem s autorkou, který s ní vedla Martina Pachmanová. Publikaci vydala Západočeská galerie v Plzni.