Scéna.cz 

Bratři v hnědém hábitu

Oblíbenou oázou klidu je v hektickém centru města Františkánská zahrada a atrium před vstupem do chrámu Panny Marie Sněžné. Dnes už nikoho neudiví, když zde zahlédne nenápadné tiché muže v hnědém hábitu s cingulem - mnichy z františkánského kláštera a správce chrámu. Ohlédneme-li se poněkud zpět, vynořuje se za jejich zdejší poklidnou přítomností dlouhá a dramatická historie.
I člověk zcela mimo církev bude patrně schopen propojit dějiny františkánského řádu s charismatickou osobností jeho zakladatele svatého Františka z Assisi (1182 - 1226). Syn bohatého kupce z Assisi povolán Bohem stanul na počátku hnutí, které se zdálo naplňovat žhavé potřeby doby.

Svatý František a jeho družina "fratres minores - menších bratří" se rozhodli doslovně následovat Krista - chtěli žít v absolutní chudobě, chodit po světě a hlásat evangelium jako za časů prvotní církve. Na rozdíl od klášterní tradice nemínili prodlévat na jednom místě, izolovat se od světa, ale naopak vstupovali do něj, aby se stali varovným prstem pro bohaté obyvatele vzmáhajících se italských měst. Zároveň svým příkladem poskytovali i laikům naději na spásu, kterou už nebylo třeba hledat jen za zdmi kláštera, ale bylo to možné i posvěcováním každodenních úkonů života. Zřeknutí se světa bylo niterné a přímé náboženská zkušenost tak mohla být dosažitelná pro každý stav.
K nám se minorité dostali již za Václava I. ve třicátých letech 13. století a jeden z prvních klášterů byl zaveden v Praze u sv. Jakuba. Tato nejstarší založení ale padla většinou za oběť husitským válkám.
Prvotní ideál absolutní chudoby se po smrti svatého Františka ukázal jako ne zcela udržitelný, měl-li nový, stále na síle nabývající řád pokračovat ve svém poslání. K účinné kazatelské činnosti bylo potřeba vzdělání, k duchovní péči kněží a k tomu všemu alespoň základní zaopatření. Téměř po jedno století se vlekoucí debaty vedly k vyhranění dvou skupin - umírněných konventuálů a spirutuálů trvajících na přísných pravidlech, z nichž se posléze v 16. století ustanovily dva samostatné řády.

Mezi čtyřmi oporami observantů - jak se začaly nazývat všechny směry usilující o co největší přísnost se vedle Brnardina Sienského, Jakuba Marky, Alberta da Sarteano objevil také Jan Kapistrán, generální vikář, který se proslavil misií v našich zemích. Pokoušel se navrátit českou populaci do lůna katolické církve, což se mu do určité míry díky jeho zápalu i dařilo. Kázal na různých místech Moravy a Čech, ale nebyl nikdy vpuštěn do kališnické Prahy. Avšak obnovil síť konventů - v roce 1451 zřídil konvent sv. Bernardina v Brně, v roce 1453 v Olomouci a Opavě, v Plzni a v Praze v roce 1460 a ještě v následujících letech např. v Tachově, Znojmě, Jemnici a Kadani. V roce 1452 byl na generální kapitule ve Vídni zřízen první správní celek františkánských observantů v oblasti na sever od Alp - rakousko- česko- polský vikariát, v roce 1469 samostatný český vikariát. V roce 1473 již u nás existovalo 13 konventů se 362 členy, v roce 1493 pak 27 konventů v nichž žilo 690 bratří. Představovali vůbec nejsilnější řeholní společenství v českých zemích. Na počátku 16. století však dochází ke sporům mezi českými a německými bratry, počet řeholníků je oslabován morovými epidemiemi a tlakem reformace. Na sklonku 16. století již řád stagnuje - zůstaly jen čtyři konventy a v nich pouhých 17 členů.
V Praze se observanti usídlili v roce 1460 u sv. Ambrože - dnes u Hybernů, odkud byli v roce 1483 při protikatolických bouřích vyhnáni. Do Prahy se vrátili v roce 1604 a s pomocí císaře Rudolfa II. a Lobkoviců, kteří se postarali o obnovu, se usídlili u Panny Marie Sněžné. Zde došlo k oné neblahé události za vpádu pasovských do Prahy- 15. února v roce 1611 tu bylo rozvášněným davem ubito 14 řeholníků, kteří byli po čtyř stech letech 13. října v roce 2012 blahořečeni.

Po uklidnění poměrů přišli ještě téhož roku noví řeholníci, v druhé polovině 17. století byl klášter rozšířen, přibyla škola, z kláštera vycházeli misionáři i do zámoří, bratři se věnovali ošetřování nemocných za morových epidemií. Dařilo se i konventům v ostatních částech Českého království, ve dvacátých letech 18. století zde existovalo 30 klášterů s téměř tisícovkou řeholníků. Přes postihy za Josefa II. a další nepříznivé dějinné peripetie setrvali observanti u Panny marie Sněžné až do komunistické perzekuce v roce 1950. V roce 1991 se navrátili do svého "domova"...

Obecně dnes fungují františkáni jako tři řády - Jako tzv. První řád, výše zmíněný, Druhým řádem jsou klarisky založené svatou Klárou v roce 1212 a Třetí řád tzv. terciáři, založený již sv. Františkem v roce 1221, je sekulárním řádem pro lidi, kteří nemohou vstoupit do kláštera.
Dnes mají bratři, kteří chápou své poslání v "misii, v církvi a ve světě, která vychází od Krista", konventy mimo Prahu v Brně, Plzni, Liberci, Uherském Hradišti, Moravské Třebové a přestavbou prochází Hájek u Prahy. Pražská veřejnost se s františkány dnes seznamuje stále blíže nejen prostřednictvím církevních úkonů - bohoslužeb, poutí ale i pestrého kulturního dění v jejich bohatém programu koncertů, výstav, přednášek a podobných akcí.