Scéna.cz 

Opři žebřík o nebe

V programové sekci „Boží biják“ festivalu „Dny víry“ se objevil hned na úvod dokumentární film – dílo Jany Ševčíkové „Opři žebřík o nebe“ z roku 2014. Jedná se o sběrný dokument, na němž režisérka pracovala po pět let a který je věnován osobnosti a neuvěřitelnému životnímu dílu katolického kněze Mariana Kuffy. Tento člověk oplývající nezkrotnou energií, milující horolezectví, karate, lov a střelbu a jízdu na koni, se po zážitku, kdy mu šlo o život, rozhodl stát se knězem.

Musel překonávat velké překážky a doposud se s některými omezeními musí těžce vyrovnávat, ale své síly tak mohl napřít do věci, která snad nemá u nás obdoby. Na staré faře ve vesnici Žakovce nedaleko Popradu začal budovat s několika nadšenci domov pro staré hendikepované lidi. Všechno dělali vlastníma rukama, pod nimiž najednou začala vyrůstat celá malá osada. K hendikepovaným lidem se přidružili bezdomovci propuštění vězni, kteří neměli kam jít, alkoholici a lidé závislí na drogách, gamblerství, kterých se zřekly vlastní rodiny, ztroskotanci v reálném životě, kteří vyšli z dětských domovů, Romové a všichni ti, kteří se nějakým způsobem octli na společenském dně. Dnes je jich více než dvě stovky a stále se hlásí další, pro něž už nedostačují kapacity. Farář Marian je nekádruje, přijímá každého, kdo chce přijmout jeho léčbu duše. Tou je víra a práce – přesně podle benediktinského ora et labora - i když se v tomto případě o žádný klášter nejedná. Jeho ovečky se účastní každodenní mše, modlitby, promluv, diskuzí a i osobních pohovorů. Pravidla jsou přísná a každému tato medicína nechutná. Stává se, že někdo odejde a upadne do svého původního marazmu. Na druhé straně je zde mnoho těch, kteří se chopili nabízené šance a děkují faráři za záchranu života. Farář je silná charismatická osobnost a má –li někdo pochybnost o božském působení, stačí se na něj podívat. Vidíme ho, jak v první řadě plní své kněžské povinnosti, je obyvatelům instituce psychologem i kamarádem, který je dovede prudce pokárat ale i povzbudit, řídí celý provoz i všechny práce a sám přikládá ruku k dílu tam, kde jiným už nestačí dech, Kromě toho pomáhá v okolí chudým Romům, zásobuje je věcmi, potravinami, staví a opravuje domy, hledá pro ně práci. Toho všeho by sám člověk prostě nebyl schopen, kdyby mu nebylo dáno shůry. Na druhé straně vidíme i jeho lidskou slabost, pochybnosti, pocit osamění, Ještě stále si dokáže najít čas na odreagování. Záběry z prostředí životních ztroskotanců jsou prostřídány nádhernými obrazy podtatranské krajiny, kterou otec Marian projíždí na koni ve střídajícím se ročním čase. Avšak toho času je stále méně a únava doléhá tíživě. Na jedinečný osud Mariana Kuffy se váží desítky ba i stovky dalších osudů, jejichž hrdinové by statečně mohli konkurovat postavám Dostojevského. Pro režisérku nebylo lehké vybrat si ze dvou stovek natočených hodin ty „názorné“. Nakonec postupovala podle jednotlivých „nectností“, alkoholik, narkoman, odložená romská dívka ale i bezdomovec nebo recidivista.

Insitut Velekněze Ježíše Krista jak se organizace oficiálně nazývá, laické sdružení, tu dokáže suplovat povinnosti nefunkčního ministerstva práce a sociálních věcí, které jak na Slovensku tak u nás zaměstnává několik stovek úředníků. Marian Kuffa je na to sám s hrstkou dobrovolníků – může být pregnantnější důkaz o zásazích Boha do lidské existence než je tento? Po projekci tohoto filmu i následné diskuzí s režisérkou Janou Ševčíkovou a františkánem Josefem Čirákem, asi není třeba někoho už příliš přesvědčovat...