Scéna.cz 

Nebe v Osvětimí

Stále ještě žijí pamětníci holocaustu a mexičtí filmaři Aaron a Esther Cohenovi využili příležitosti, aby se jich vyptali na zážitky z věznění v koncentračních táborech a předali je dále, než vzpomínky zcela upadnou v zapomnění. V rámci šestého ročníku festivalu Alternativní historie (Queer History) byl promítnut 27. dubna 2016 v české premiéře mexický dokument Nebe v Osvětimi. Jeho tématem je život židovského obyvatelstva z prvních transportů v Terezíně a Osvětimi zobrazený se stupňujícím napětím v kontrastních scénách „nebe a pekla“ , které se stále vyostřují.

Hrdinové filmu popisují nejprve svůj klidný dětský život v předválečném Československu, většinou pocházeli z dobře situovaných rodin židovských intelektuálů, lékařů nebo podnikatelů, věřících i sekularizovaných, jejich výpovědi a „normalitu“ situace dokládají černobílé fotografie rodinných příslušníků, rodinných scének. Tvůrci využili omezenost technických prostředků a formálního protikladu barevné přítomnosti a černobílé minulosti jako symbolu.

Zneklidňující zprávy o postupu nacistů proti Židům v Německu dopadaly na židovskou populaci průběžně, ale skutečný zlom znamenal 15. březen 1939 a obsazení Československa Hitlerem, záběry s pochodujícími německými vojsky zasypávanými vločkami sněhu nemohly být nepřipomenuty.

Židovské obyvatelstvo bylo probuzeno do drsné reality. Svědectví a fotografie připomínají protižidovská opatření, společenskou inhibici od zákazů vykonávat povolání po omezování pohybu. Pamětníci, kterým je dnes většinou kolem osmdesátky a více, ale byly tenkrát dětmi s optimistickým pohledem na svět a z této krušné doby si podržely v paměti i dobré okamžiky. Přestože nesměli Židé do kin, podařilo se např. jednomu děvčeti vniknout na projekci dobového „trháku“ Disneyovy animované „Sněhurky“, která bude ještě hrát v osudech židovský dětí roli.

V té době vystupuje na veřejnost v Praze charismatická osobnost Freddyho Hirsche, který uprchl před nacisty z Cách, velkého sportovce a organizátora aktivit pro židovské děti a mládež. Židovská omladina měla pro své hry v Praze k dispozici jediné hřiště na Hagiboru, kde se oddávala zábavě jako by se nic nedělo. Všichni vzpomínají na soutěže, zápasy, cvičení ale především na samotného Freddyho, opravdového kamaráda, vybaveného těmi nejlepšími lidskými vlastnostmi, přirozenou autoritu, Podařilo se mu takřka neuvěřitelné a pokračoval v tom- a to bylo ještě neuvěřitelnější- po dobu svého krátkého života i v koncentračn&ia cute;ch táborech. Vytvořil pro děti „normální“ svět – někteří jej označili slovem „ráj“, tak aby zapomněly na to, kde jsou. Tak žily objektivně z hlediska pozorovatele v „pekle“ a zároveň se cítily jako v „nebi“.

Dokument je členěn na menší sekce – jednotlivé zastávky na cestě do pekla a nebe, kde stále přibývá dramatických okamžiků. „První stanicí do nebe a pekla“, je sběrný tábor v Terezíně, kam dorazil první transport v roce 1942. I v tomto případě mluví svědci o svém životě pozitivně – chodili do školy, vyučovali je vzdělaní lidé, odborníci, provozovali sport, hudbu, divadlo – jeden z vtipných komentářů říká, že v Terezíně žilo na metr čtvereční nejvíce intelektuálů na světě. Nemalé zásluhy na tom všem měl Freddy Hirsch. Pamětníci mají ve tvářích nadšení a dojetí, když mluví o tom, co pro ně Freddy Hirsch udělal a znamenal.

Nebe a peklo byly přítomné neustále - čistý solidární svět dětí a mládeže proti dospělým, u nichž se projevují slabosti a nedobré vlastnosti, dohánění do situací, kdy hlavní bylo přežití, kdy byli ochotni zaprodat se za kousek chleba.

Ze způsobu existence v Terezíně, který si již nějak osvojili, byli vytrženi v prosinci 1942 nařízením o přesunu na východ. Během transportu ve vagónech za nelidských podmínek zemřelo mnoho lidí, ti, co žili, ani nevěděli, kam se dostali. Po dojezdu do Osvětimi museli pochodovat všichni - dospělí i děti, staří do Březinky, do sousedství komínů, z nichž se neustále valil dým a bylo cítit spáleninu, o jejichž účelu všichni dobře věděli. Také sem, do tohoto dalšího pekla, dokázal Freddy Hirsch přenést pro děti „nebe“. Vytvořit snesitelné podmínky, založit školu, vyplnit smysluplně čas,. Právě tady.secvičil s dětmi úspěšnou inscenaci "Sněhur ky", která měla slavnostní premiéru a na jejíž reprízy přicházeli nacističtí dozorci dojati pohádkovým příběhem k slzám...

Peklo se hlásilo stále silněji ke slovu –dospělí věděli, že existuje pokyn k likvidaci tábora. Měli ale určité pochybnosti, protože to nedávalo smysl. Proč měly děti lepší stravu, různé vymoženosti, kdyby měly potom všichni skončit v plynu? Připravovala se vzpoura, s tím, že by se určitě alespoň několika lidem podařilo uprchnout a oznámit vše světu. Signál k zahájení vzpoury měl dát Freddy Hirsch. Ten váhal, byl si vědom, že při tom zahynou hlavně děti. Ocitl se v takovém stresu, že si vzal velkou dávku uklidňujících léku, zda to učinil omylem nebo neunesl tíhu rozhodnutí, není jasné. Nedožil se tragického konce svých svěřenců...

Poslední záběry patří pamětníkům příběhu, kteří se vrátili, někteří žijí nyní v České republice, někteří zůstali v zahraničí, v USA, Kanadě, Velké Britániii, Mexiku.

Projekci byli přítomni hlavně mladí lidé, obecenstvo, pro něž je film především určen. Přijali vstřícně jeho poselství i varování a sami v diskuzi potvrdili, jak důležité je tuto historii připomínat. Po české premiéře v Brně, Olomouci a Praze bude film promítán v Mexicu a pak se jej tvůrci budou snažit zasílat na různé festivaly, u nás by se mohl objevit na podzim v Jihlavě nebo příští rok na festivalu Jeden svět.