Scéna.cz 

„Jsem básník,“ řekla Marina Cvětajevová

Se svou poezií přišla Marina Cvětajevová v době dějinných zvratů, kdy v Rusku měli trochu jiné starosti, než se zabývat zvláštními básněmi neznámé ženy. Zůstala známá jen v úzkém kruhu umělců. Dnes je však ceněna daleko více než Achmatovová, Gippius, Mandelštam, Chlebnikov a další velikáni stříbrného věku.
Vlny neotřelých metafor, zvláštní rytmus, osobitá zvukomalebnost a slovesný experiment – to byly znaky Marininy poetiky. Ze všech těch bolavých strof pozorný čtenář vytuší její složitou a nelehko srozumitelnou osobnost.

Narodila se v roce 1892 v Moskvě. Její otec byl profesorem Moskevské univerzity a zakladatelem Muzea výtvarných umění A. S. Puškina. Matka byla talentovanou pianistkou. Verše Cvětajevová psala od šesti let (později i ve francouzštině a němčině), v šestnácti vydala tajně svou prvotina Večerní album.
Tehdy ani nikdy později nevstoupila Marina Ivanovna do žádné umělecké organizace či básnické skupiny. Řekla to jasně a jednoduše: „Jsem básník!“
Revoluci v sedmnáctém roce odmítla jako povstání „satanských sil“ V roce 1922 odjela s dcerou za manželem Sergejem Efronem, bílým oficírem, který se stal studentem Karlovy univerzity.
Právě v Praze napsala básnířka své dvě nejznámější poémy: Poému hory a Poému konce. Inspirací jí byl Petřín, „hora“, která viděla její „hoře“. Je to vyznání ženy, jež téměř vždy milovala zoufale, vášnivě, prostě naplno.
Finanční situace Efronových nebyla dobrá. Neustále se stěhovali v okolí Prahy (Mokropsy, Jíloviště, Všenory). Když se v roce 1925 narodil Marině syn Georgij, odjela celá rodina do Paříže. Přesto, nebo právě proto, že život básnířky ve Francii byl ještě těžší a smutnější, často vzpomíná na léta strávená v Praze. Moc si přeje vrátit se na ta místečka, na ty mosty, na tu horu. V dopisech přítelkyni Anně Teskové přiznává, že tehdy v Praze byla skutečně šťastná. Své milované místo podpořila i při okupací naší země nacistickým Německem sbírkou Verše Čechám Básně z ní se objevily na pražských zdech také o několik let později, v roce 1968, aby protestovaly proti stejnému zlu, které tentokrát přišlo z jiné strany.
Exulantské kruhy ze začátku Marinu přijaly, jenže její potřeba nezávislosti, nekompromisní odmítání škatulkování ji vyčlenily mimo komunitu. Přiznává, že ji žádný proud kultury „nepohltil“.
Když se proslechlo, že Sergej Efron pracuje pro Sovětský svaz jako tajný agent, nemá už tato rodina ve Francii žádný záchytný bod. Všichni se postupně vracejí do Ruska.
Možná básnířka věřila, že tu bude alespoň trochu vítaným hostem. Bohužel, nebyla. Dceru a muže odsoudili. Sergeje později zastřelili a Ariadna strávila v táborëch sedmnáct let. Marinu zavedla válka a politický režim do vesnice Jelabuga. Tady její příběh končí tak, jak to kdysi sama předpověděla: „Už chci být bez očí,/ nevidět tmoucí tmu. /Svět, když se netočí/ s rozumem, odmítnu.“
Pozn. V citací veršů Mariny Cvětajevové bylo užito překladu Jany Štroblové.