Scéna.cz 

Český lyrik Vilém Závada

Vilém Závada, nazývaný „básníkem českého charakteru“, je doslova srostlý se svým rodným krajem – Ostravskem. Otec byl hutníkem ve Vítkovicích, který zemřel na I. světové války.
Závada mezi svými generačními druhy zůstal navždycky obyčejným dělnickým synkem z Ostravska a se svou poezií zůstával v jejich stínu. . Vzhledem ke svému dobrému „kádrové profilu“ se mu ale dostalo spousty funkcí, a už v padesátých letech byl jmenován zasloužilým umělcem, v roce 1966 umělcem národním.

Vilém Závada se narodil v Hrabové u Ostravy (dnes součást Ostravy). Po absolvování gymnázia vystudoval na pražské filozofické fakultě slovanskou filologii, češtinu a francouzštinu. Pracoval jako nakladatelský redaktor (Aventinum, Melantrich), byl zaměstnancem Národní knihovny (1937-60) a tajemníkem Svazu spisovatelů (1960-63). Do literárního povědomí vstoupil sbírkou Panychida (1927) a Siréna (1932). Verše zejména druhé sbírky prodchnul smutkem a melancholií vyvěrající z dobové reality. V roce 1937 vyšla jeho básnická kniha Cesta pěšky, ovlivněná hospodářskou krizí. Bolestným pocitem z národní katastrofy jsou inspirovány verše sbírky Hradní věž (1940). Poezii z období protektorátu a prvních měsíců po osvobození uveřejnil ve sbírce Povstání z mrtvých (1946).

Optimismus pramenící ze světlých zítřků slibovaných ideologií nového režimu dal název sbírce z roku 1950 - Město světla. Za daň požadavkům na „socialistickou poezii“ lze pak považovat sbírku Polní kvítí (1955). V polovině padesátých let se zdálo, že vývoj básníka, který se dotvořil nerudovské prostoty, je už uzavřen; pak však přišly básně nového dechu a rozměru, spiritualizujícím tendencím odpověděl básník na vysoké básnické úrovni knihou statečného překonávání slabosti a smrti Na prahu (1970) a Živote díky (1977).
Významnou součástí Závadová básnického díla jsou překlady, neméně důležitá je i autorova esejistika, z níž knižně vyšla jen Krajina a lidé mého srdce (1975) a před tímto výborem studie Za Otokarem Březinou (1929) a Václav Šolc, básník Prvosenek (1938). V padesátých letech psal Závada také verše pro děti - Mám rád svou maminku (1954), Půjdu do mateřské školy (1955), Jdou vojáci jdou (1956) a U maminky, u tatínka (1959).

Z překladů: G. de Nerval (1930), E. Ady (Krev a zlato, 1950, s F. Halasem), S. Petofi (Mé písně, 1950), Jugoslávské zpěvy (1958, s F. Halasem a O. Berkopcem), Žalozpěvy (pro Pět svátečních svitků, 1958, se S. Segertem), A. Jószef (S čistým srdcem, 1959, s K. Bednářem), J. Kostra (Javorový list, 1960), M. Eminescu (Až září voda tmavá, 1964), Kniha Jobova (1968, se S. Segertem), A. Dalčev (Svátky v drobných starostech, 1970, s D. Hronkovou), O. Chajjám (Čtyřverší, 1974 s J. Rypkou), S. Kosovel (V malém plášti slov, 1974, s O. Berkopcem); do výboru z deseti bulharských básníků Jižní vítr přispěl překlady A.Dalčeva a E.Bagrjany.
Vilém Závada zemřel v Praze 30.11.1982. Monografie o Vilému Závadovi od Jana Petrmichla vyšla v edici Profily.