Scéna.cz 

Výtvarné tipy ČT na 11. týden

Michelangelo (Vysílání: 10.03., 15.55 hod., ČT2)
Byl přesvědčený o tom, že "v každém kameni je ukryta socha".
Velký renesanční umělec, sochař, malíř, architekt a básník, vlastním jménem Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simone (1475–1564). Po ročním studiu ve Florencii jej Donatellův žák Bertoldo di Giovanni zasvětil do sochařského řemesla, vzápětí vytvořil svá první díla Madona na schodech a Boj kentaurů s Lapithy. Na dvoře Lorenza Mediciho se rozvíjel i jeho básnický talent. Po smrti Lorenza Nádherného v roce 1492 opustil Michelangelo Florencii, nějaký čas pobýval v Bologni a teprve v roce 1496 se na pozvání kardinála Riaria odebral do Říma. V Římě vznikla další jeho díla, Kupido a Opilý Bacchus. V roce 1497 dostal objednávku na Pietu pro baziliku sv. Petra ve Vatikánu. Vybral vhodný mramor v Carraře a v roce 1500 Pietu dokončil. Malíř, architekt a životopisec slavných umělců Giorgio Vasari o Pietě napsal: "Je to socha, v níž se zračí veškerá síla a moc umění, a proto ať si žádný sochař nebo kterýkoli jiný význačný umělec nemyslí, že by někdy mohl vytvořit dílo s podobnou kresbou a s takovým půvabem, nebo že by i při sebe větší námaze uměl opracovat mramor s takovou jemností, uhlazeností a dovedností jako Michelangelo." V roce 1501 se Michelangelo vrátil do Florencie, kde byl pověřen vytvořením sochy Davida, která měla symbolizovat republikánské ctnosti, odvahu a statečnost města. Michelangelo pracoval na soše do roku 1504, kdy byla postavena před Palazzo Vecchio. V roce 1505 povolal papež Julius II. Michelangela opět do Říma a objednal si u něho náhrobek. Práce, která se protáhla na celá desetiletí, přinášela Michelangelovi jen samé těžkosti. Práci na náhrobku začal až po smrti papeže, jehož rodina sice na stavbě trvala, nebyla však ochotna financovat původní velkolepý projekt. Většinu práce na novém, skromnějším náhrobku realizovali Michelangelovi žáci, on sám vytvořil další mistrovské dílo, Mojžíše. V roce 1508 začal Michelangelo malovat fresky na stropě Sixtinské kaple. Práci zakončil o čtyři roky později těmito slovy: "Teď, když jsou moje fresky už hotovy, nebude ke škodě poznamenat, že Sixtinská kaple má třináctkrát třicet šest metrů. Je vysoká asi dvacet metrů. Od května 1508 do října letošního roku (1512) jsem v ní namaloval téměř třista figur. Tomu, kdo bude číst tuto kroniku, chci připomenout i zimu a vedro, které jsem musel snášet v prostoru mezi plošinou lešení a klenbou."

Brána poznání / Deset století architektury: Architekt Arnošt Wiesner v Brně (Vysílání: 11.03., 15.45 hod., ČT2)
"Nové účely musí zrodit nové konstrukce a proto také nové tvary" říkal arch. Arnošt Wiesner a tímto tvůrčím krédem se také po celou dobu své činnosti v Brně - ve 20. a 30. letech tohoto století - řídil. Modernost spojenou s tradicí uplatnil už u své první realizace - v Gutmanově vile - rohové symetrické kompozici s centrálním vstupem a dvěma vysunutými křídly. V centru města Brna byla Wiesnerovi svěřena zástavba proluky na místech bývalé jezuitské zahrady - zde citlivě včlenil dvě nové budovy - Banku a Pojišťovnu - do prostředí s výraznou dominantou barokního kostela. Napojení nového bloku je nejen v detailech dokladem promyšleného skloubení mezi historickou stavbou a novostavbou. U Banky je pak rovná střecha komponována jako zahrada, kterou obdivoval i Le Corbusier. Při dostavbě Doretova dvora použil Wiesner tehdy průkopnickou zlínskou stavební konstrukci obnaženého železobetonového skeletu s cihelnou výplní, ale hmotu stavby prohnul a zrušil tak strohý řád takovýchto konstrukcí. V brněnské zahradní čtvrti dostal architekt řadu příležitostí při stavbě moderních vil. V té době byl značně ovlivněn arch A. Loosem - odtud pramenila záliba ve zdůrazněných holých nečleněných plochách a přesně ohraničených objemech. Sám pak do staveb vnesl těsnější spojení staveb s okolím - použití schodišť a teras, barevné pojetí velkých fasádních ploch, horizontální členění oken a dveří a důrazným lpěním na precisním vypracování detailů.