Scéna.cz 

Všechny krásy světa

Pražské Divadlo Viola uvádí novou inscenaci - Všechny krásy světa, pocta Jaroslavu Seifertovi. Na scénaři a režii se podílel Tomáš Vondrovic. Recitují Taťjana Medvecká a Jiří Dvořák.

„Všechny krásy světa je inscenace z úchvatné knihy vzpomínek Jaroslava Seiferta a autorovy poezie, kterou milujeme a obdivujeme především kvůli mimořádně krásné češtině. Je to vyznání lásky k poezii a zároveň pocta prvnímu českému nositeli Nobelovy ceny za literaturu. Představení vzniklo ve spolupráci s Památníkem Lidice, kde Viola pravidelně hostuje se svými inscenacemi. Všechny krásy světa jsou však výjimečné v tom, že jde o první samostatnou premiéru v Lidicích," pžiblížila PhDr. Miluše Viklická, ředitelka Divadla Viola.

Verše Jaroslava Seiferta patří k „políbeným dětem“ české poezie. Jejich čirost, prostota a zdánlivá jednoduchost nikdy neprotiřečí hloubce prožitku a bohatství nuancí citu. I útržky vzpomínek básníka důvěrně umocňují ono zvláštní světlo, jímž jeho básně září. Básně vroucí jako tóny Janáčkovy, křehké jako motivy Mozarta a české jako Smetanovy harmonie.

Jaroslav Seifert (23. září 1901, Praha – 10. ledna 1986, Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Spoluzakladatel poetismu. Nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984), národní umělec.
Studoval na několika gymnasiích, studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin. V této době Seifert trávil mnoho času po pražských pivnicích, kde skládal básně za pivo. Jeho první básnická sbírka byla vydána v roce 1921, v tomto roce též vstoupil do Komunistické strany Československa. Ve 20. letech byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy.
V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa.
V roce 1949 Seifert zanechal žurnalismu a začal se věnovat výhradně literatuře. Jeho poezie byla poctěna významnými státními cenami v letech 1936, 1955 a 1968. V roce 1967 byl jmenován národním umělcem. V letech 1968–1970 byl předsedou Československého svazu spisovatelů. V prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. Za své aktivní vystupování byl v období tzv. normalizace nucen odejít do ústraní. V tomto období byl stále více orientován na český disent, jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu.V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Pracoval jako redaktor mnoha novin a časopisů Rudé právo, Rovnost, Sršatec, Reflektor. Seifert také působil jako zaměstnanec Lidového domu. Seifert se podílel na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu a mezinárodní revue Disk.
Po roce 1945 vedl literární časopis Kytice a redigoval básnickou edici Klín (nakladatelství Práce). Básně tiskl (od roku 1920) především v Právu lidu, Kmeni a Červnu.
Seifertova více než šedesátiletá básnická tvorba převážně společenské a milostné lyriky vedla od proletářské poezie a poetismu k osobité melodické poezii, oslavující a hájící život (Město v slzách /1921/, Samá láska /1923/, Na vlnách TSF /1925/, Slavík zpívá špatně /1926/, Poštovní holub /1929/, Jablko z klína /1933/, Ruce Venušiny /1936/, Jaro, sbohem /1937/, Zpíváno do rotačky /1936/, Osm dní /1937/; Zhasněte světla /1938/, Světlem oděná /1940/, Vějíř Boženy Němcové /1940/, Kamenný most /1944/, Přilba hlíny /1945/, Suknice andělů /1947/, Dokud nám neprší na rakev /1947/, Mozart v Praze /1948/, Šel malíř chudě do světa /1949/, Píseň o Viktorce /1950/, Maminka /1954/, Chlapec a hvězdy /1956/, Koncert na ostrově /1965/, Odlévání zvonů /1967/, Halleyova kometa /1967/, Zpěvy o Praze /1968/, Deštník z Piccadilly /1979/, Morový sloup /1973/) a další.