Scéna.cz 

Amadeus: Světlo, které pohltilo tmu

Hra britského dramatika Petera Shaffera na motivy životního osudu génia Mozarta a jeho soka Salieriho slaví úspěchy po celém světě. Nesmrtelný příběh proslavila především filmová verze Miloše Formana z roku 1984, ověnčená osmi Oscary. V české premiéře uvedlo Amadea v roce 1982 Divadlo J. K. Tyla v Plzni v režii Oty Ševčíka – Antonio Salieri tehdy v podání Reného Přibila, W. A. Mozart Antonína Procházky, a Konstance Vandy Švarcové. Po více než čtyřiceti letech se k příběhu vrací Divadlo Na Fidlovačce, které ho uvádí od 16. října 2025 v režii Jakuba Nvoty. Překlad Martin Hilský, scéna Pavel Andraško, kostýmy Kateřina Hollá. V hlavních rolích Jan Holík (Salieri), Denis Šafařík (Mozart) a Aneta Krejčíková (Konstance).

Zlato, které ztrácí lesk
Nvota se s týmem rozhodl nevyprávět další pompézní kostýmní fresku, ale příběh o vnitřní vině a svědomí. Salieriho svět je zde pozlátkem, pod kterým se skrývá plíseň – dvě obří zlatavo-černé stěny Pavla Andraška vytvářejí iluzi lesku, jenž pomalu koroduje. Horizont tvoří stupňovitá plošina pro sbor – živý orchestr společnosti, v němž pulzují pomluvy, intriky a malicherné ambice.
Režisér pracuje s company jako s hudebním ansámblem – Větříky a další skupinové výstupy vytvářejí rytmus doby, v níž se šeptanda stává hudbou. Tmavý kabát Salieriho je lemován tichem, které se mění v útok. V popředí stojí Mozart – tepající, rozverný, fascinující svou rychlostí myšlení. Každý tón se zrodí v přetlaku, každé gesto je notou. V okamžiku smrti se jeho klavír stává křížem – symbolem oběti umělce, který shořel v hudbě.

Mozartův svět v zrcadle Salieriho

Denis Šafařík přináší Mozarta jako hravého, zářivého motýla – lehkého, přelétavého, ale nesmírně citlivého k hudební struktuře. Jeho Amadeus je rozmazlené dítě i génius posedlý řádem harmonie.
Jan Holík vystavěl Salieriho s přesností hodináře: distingovaný, oddaný císaři, v hloubi duše rozleptán žárlivostí. Každé gesto nese promyšlenou přetvářku, každá věta v sobě skrývá tikající past.
Aneta Krejčíková jako Konstance vnáší do příběhu světlo rozumu. Je květinou, která se nebojí obrátit ke slunci, ale umí i zapustit kořeny. V její přirozenosti se odráží dnešní ženská energie – pevná, věcná, opravdová.
Kostýmy Kateřiny Hollé výmluvně spojují minulost s přítomností – dobové siluety, současné materiály, noblesa s ironickým podtónem.
I přes neúspěchy, které Mozart ve Vídni zakusil, Praha ho přijala s otevřenou náručí. Právě zde uvedl Dona Giovanniho i Kouzelnou flétnu – díla, v nichž se odhodlal poodhalit tajemství lidské i duchovní cesty. Symbolické rituály zednářské lóže se promítají do hudby jako výzva k očistě, smíření a poznání.

Režisér Jakub Nvota s tímto motivem ve své inscenaci pracuje s mimořádnou citlivostí. Zednářská lóže zde není jen historickou kulisou, ale obrazem mocenské hierarchie, v níž se rozhoduje o životě i smrti umělce. Hlavní zednář – donátor, který Mozarta nejprve podporuje a po Kouzelné flétně ho přestává financovat – symbolizuje svět, který si s genialitou neví rady.
Nvota připomíná i další momenty Mozartova života: ve scénách inspirovaných Útěkem ze serailu se vrací snobské odmítnutí inovací – zákaz baletu v opeře, který bez něho ztrácí smysl. A nechybí ani slavný výrok císaře Josefa II.: „Je tam příliš not,“ jenž se v inscenaci mění v mrazivou ukázku bezduchosti moci.
Nvotova inscenace tak pokorně připojuje vlastní pohled k Mozartově cestě – k hledání smyslu tvorby, k neklidu i pokoře. Ukazuje, že trpělivost a upřímná touha – dvě síly, které Amadea provázely po celý život – jsou klíčem nejen k hudbě, ale i k pochopení sebe sama. Mozart představuje světlo, které pohltilo tmu.

📘 www.fidlovacka.cz