Scéna.cz 

FOK zahrají s Alenou Hron

Ve středu a čtvrtek 6. a 7. listopadu 2024 čeká Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK skvostný program, který se tematicky vztahuje k Dušičkám. Pod taktovkou Aleny Hron zazní ve Smetanově síni Obecního domu slavná Rhapsody in Blue George Gerhwina s klavíristou Karlem Košárkem a po přestávce Requiem Andrew Lloyd Webbera se sopranistkou Ladou Bočkovou, tenoristou Pavlem Černochem a Českým filharmonickým sborem Brno.

„Requiem Andrew Lloyd Webbera vychází čistě ze skladatelova nitra. Kromě části Pie Jesu, která je notoricky známá, jsem tu skladbu dříve neznala, a nyní jsem úplně nadšená z toho, že ji budu dirigovat. Webbera jsem měla zaškatulkovaného spíše jako autora muzikálů, a když jsem se do Requiem ponořila, byla jsem velmi překvapená, jak překrásné a hluboké dílo stvořil,“ říká dirigentka koncertu Alena Hron.
Andrew Lloyd Webber je jedním z nejúspěšnějších skladatelů současnosti. Nejvíce se proslavil divadelními a filmovými adaptacemi svých muzikálů Jesus Christ Superstar (1973), Kočky (1994), Evita (1996) a Fantom opery (2004). Requiem, jeho stěžejní a nejosobnější skladba, bylo inspirováno dojmy z článku z New York Times o utrpení kambodžského chlapce během vlády místních komunistických fundamentalistů, Rudých Khmerů. Je věnováno autorovu otci Williamu Lloydu Webberovi, varhaníkovi a skladateli, který zemřel v roce 1982. Hudebně jde o velmi zdařilou směs různých stylů od decentních názvuků Webberových muzikálových kompozic až po klasicky orientovaný skladebný styl, prokazující Webberovo dokonalé hudební vzdělání. Šlo by charakterizovat jako barevná koláž hudebních obrazů, kterou sjednocuje téma smrti. To je zpracováno z různých úhlů pohledu a emocí, které přináší – zmatku a odporu, hněvu a hořkosti, truchlení a smutku, ale i smíření.

Letos tomu bylo rovných sto let, co George Gershwin napsal slavnou Rhapsody in Blue. Označení díla jako „rapsodie“ se tradičně vztahuje ke skladbám bez pevnější formální struktury naznačujícím spontánní improvizaci. Skladba vznikla po cestě vlakem do Bostonu: „Tehdy jsem najednou uslyšel – dokonce jsem viděl na papíře – kompletní stavbu rapsodie, od začátku do konce. [...] Žádné nové náměty mě nenapadly, ale zpracovával jsem tematický materiál, který jsem již měl v hlavě, a snažil se skladbu koncipovat jako celek. Slyšel jsem ji jako jakýsi hudební kaleidoskop Ameriky [...] našeho nesrovnatelného národního elánu, našeho blues, našeho velkoměstského šílenství,“ napsal skladatel.