zvláštní poděkování
Volný.cz

Creep - cesta do duše radikálního introverta

Viktor Černický - Creep

autor: Vojta Brtnický   

zvětšit obrázek

Pod hlavičkou souboru Tantehorse byla na jaře 2017 uvedena v žižkovské Akropoli inscenace jednoho muže - Viktora Černického - pod názvem Creep / Deník radikálního introverta. První repríza se ovšem odehrála až v pozdním podzimu. Původně připravoval stejnojmenný projekt Radim Vizváry, ale k jeho realizaci nakonec nedošlo. Miřenka Čechová jako režisérka mnohoznačný název ponechala, ale naplnila jej novým obsahem, a pro realizaci oslovila mladého spolupracovníka Tantehorse a Spitfire Company Viktora Černického. Inscenace se stala velmi svérázným nahlédnutím do intimního světa jedné introvertní osobnosti, která skryta v bludišti svých představ a argumentů komunikuje se svými alter egy, a to jak slovně, tak pohybově.

Klíč, který mnohé vysvětluje (a bez něhož není jednání protagonisty vždy srozumitelné) je pohrávání si s jungovskými archetypy, interakce hrdiny s alter egem, s vnitřním dítětem, se svou mužskou i ženskou stránkou. Společně s hrdinou se tedy ocitáme v nitru ohraničeného prostoru (otevřeného směrem k divákům), variabilní rozkládací, resp. rozevírací scéna, kde hrdinu lze uzavřít v miniaturizovaném prostoru, nebo naopak zmnožit jeho podobu v zrcadlových odrazech (autorkou scénografického řešení je
Lucie Škandíková). Při akcích protagonisty tak není jasné, nakolik komunikuje uzavřen sám do sebe, a nakolik směřuje jeho tělesně-slovní monolog přímo k divákům. Je to prostě svět introverta, přesně řečeno „radikálního introverta“, jak praví podtitul, který jako by nebyl rozhodnut, zda si určité věci ponechá sám pro sebe, či zda je (ne)chce sdělit někomu dalšímu. A tak na scéně rozehrává dialog se sebou samým, tedy se svým alter egem ( což je on sám nafilmovaný a promítaný na televizní obrazovce starého lehce zrnícího přístroje, kde je uvězněn v plechovém sudu). Proti této verzi „uvěznění“ je naopak svět, který jej obklopuje, tedy vzdušně působící stěny kostky, které se mohou i světelně a barevně proměňovat, něčím velkolepým, ale zároveň surrealisticky rozostřeným. Navíc, jak odhalíme jen částečně, funguje tu také zvláštní způsob ozvučení, kdy sám protagonista může ovlivňovat zvukovou stránku představení dotýkáním se určitých bodů ve scénografii.

Hrdina se zaobírá sám sebou z různých pohledů, zkoumá své tělo prostřednictvím pohybu, ale i strnulosti. Objevuje postupně různé jeho části, a taky pocitovou hladinu. To především, když se postupně svléká, až nakonec zůstane nahý a tak vydrží po značnou část představení. Smyslové i pocitové vnímání je výzvou jak pro diváky, tak pro protagonistu samotného. Jak se chovat přirozeně v různých stavech nahoty? Jak vnímat své okolí a sebe samého? Lze oddělit fyzickou a psychickou stránku osobnosti? Nakolik jsem sám, a nakolik jsem součástí světa, který mě obklopuje? To jsou otázky, které si při sledování takového představení může klást divák, ale odpověď zůstane vždy nejasná, a závislá na individuálním prožitku. Jako příklad této dvojakosti může sloužit scéna s dítětem z ledu. Čím více se snaží je (jako své vnitřní dítě) přivinout, tím více se toto stává nekonkrétním, protože se v jeho rukou rozpouští. Podobně ambivalentně působí i konverzace, kdy nahý hrdina sedící na bedně televize ironizuje filozofické promluvy svého alter aga, uvězněného v obleku uvnitř televizního obrazu. A nejefektnějším vizuálním vjemem bude pro mnohé diváky konfrontace sebe sama s nekonečným množstvím svých vlastních odrazů v zrcadlech, které se před ním rozevřou v pozadí scény.
Jako celek působí celé představení jako zvláštní surreálně laděná hříčka, kterou je dobré vnímat smyslově a pocitově. Nemusí oslovit každého (hlavně, pokud ji nevnímáte z pohledu konfrontace ega s dalšími jungovskými obrazy). Nicméně, v každém případě je to zajímavé nahlédnutí do duše hrdiny, ale i do způsobu práce v rámci pohybového a fyzického divadla. Další obroušená dlažební kostka cesty souboru Tantehorse.

20.11.2017 17:11:16 Jana Soprová | rubrika - Recenze