Scéna.cz 

Jaroslav Jakubovič: Pro mě je důležité, aby v muzice byl cit…

První kulturní portál Scena.cz informuje na svých stránkách také o světových i českých premiérách. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK uvedl ve světové premiéře dvě díla Jaroslava Jakuboviče, světoznámého saxofonisty, který emigroval z bývalé ČSSR po vstupu vojsk ve svých dvaceti letech. Obvykle přinášíme rozhovory po skončení koncertu. Tentokrát jsme se setkali v den zkoušky před uvedením premiérových skladeb. Jaroslav Jakubovič zavzpomínal na rodné Ústí nad Labem. Zmínil, že jeho tatínek zemřel v jeho dvou letech, maminka prošla koncentračním táborem Osvětim. Právě svým rodičům věnoval koncert pro saxofon, klavír a orchestr – SÁRA A ABRAHÁM.

„Nejenže jsou to moji rodiče, ale také rodiče celého národa,“ odkázal na biblickou dvojici a dodal: „Tatínek je pohřbený tady na Olšanech, blízko Franze Kafky.“
Z vlasti odešel do Izraele, kde je dodnes znám jako saxofonista. Žil tam dvacet pět let. Přiznal, že tam vzniklo hodně nahrávek. Také hodně koncertoval, dokonce i pro vojáky na všech frontách. Dnes žije se svou manželkou v New Yorku. Do Prahy se vrátil kromě jiného na pozvání Václava Klause. Koncertoval v rámci projektu Jazz na Hradě.
A jeho dětství? „Jako dítě jsem ztrátu tatínka moc nechápal. Hodně se mi po něm stýskalo, proto jsem také napsal výše zmíněnou skladbu. Měl jsem jedno veliké štěstí. Moje maminka byla můj táta i máma. Měla sílu mě vychovávat.
Když se ohlédnu zpátky, bylo tam překrásně. Chudá čtvrť - Střekov, ale lidé byli zlatí. Žili jsme tam jediná židovská rodina, moje maminka a já. Bez dobrých lidí by maminka nepřežila.“
A jak se cítí v Praze a v Čechách dnes? Nepopsatelné vydechnutí. Dlouho hledal slova. Nakonec pozvedl ramena. Zasněně se usmál. Z jeho očí lze číst, že vzpomínky vyvěrají od srdce… „Na Ústí nad Labem, kde jsem vyrostl, mám hodně dobré vzpomínky. Byl to chudý kraj, ale lidé tam byli fantastičtí. Hodně dobří kamarádi, dodnes. Pomáhali mé mamince, každý rok ji třeba nosili uhlí. Mohu říci, že jsem ztrátu otce tak nepociťoval.
V Čechách se cítím dobře, národ i lidi mám rád. Krásný. Moc rád sem jezdím.“

Dále vyprávěl, jak se dostal k saxofonu. Velké díky patří jeho tetě, která mu z Izraele poslala peníze, aby si ho mohl koupit.
Nedalo nám to a zeptali jsme se, zda jazz raději hraje nebo poslouchá?
„Jednoznačně je lepší ho hrát (důrazně). Pokud jste sám muzikant, tak ho nikdy nemůžete poslouchat. Jinak záleží, kdo ho interpretuje. Mám kamarády a ti říkají, že nechtějí poslouchat, jak někdo cvičí (smích).
V rámci koncertu vystupuji se svým dlouholetým kamarádem Emilem Viklickým. Oba budeme hodně improvizovat. Přicházíme oba ze stejné hudební kolébky. I když Emil víc tíhne k vážné hudbě. Není to úplně čistý jazz. Možná world music?“

Při koncertu Jaroslav Jakubovič většinou zavírá oči…
„Nevím. Je to asi prožitek. Hodně se při hraní koncentruji. Pro mě je důležité, aby v muzice byl cit. Saxofon není klasický instrument. Pan Sax umřel dřív, než mohl nástroj udělat perfektní. V klasických orchestrech ho nechtěli moc používat. Klarinet má perfektní zvuk, dá se dobře naladit, ale saxofon? U toho se těžko hledá správná nota. Má ovšem krásný cit. Pro mě důležité, aby v tom byl prožitek. Jakmile tam není, tak to pro mě nic neznamená.“
Skladba SÁRA A ABRAHÁM (2012) vznikla po jeho návštěvě Prahy v roce 2010, jako vzpomínka na zemřelé rodiče, po nichž je koncert také pojmenován.
„Má čtyři části. Introduktion – hraje Emil Viklický na piano. Druhou část – Abraham, tu hraju já. Tím, že jsem otce osobně nepoznal, tak jsem si dovolil takovou fantazii. Sára – to je židovská muzika. Poslední část Bohemia – pocta České republice, všechno jsem se naučil právě tady v Čechách.“
Další světovou premiérou byla Variace na témata z opery PORGY A BESS George Gershwina. Jaroslav Jakubovič upravil čtyři melodie pro jazzový kvartet a symfonický orchestr v roce 2014. Chybět nebude ani světoznámý evergreen Summertime…
„Hrál jsem hodně v big bandech např. Rapsodii v modrém. Nápad upravit Gershwina vzešel od dramaturga Martina Rudovského. V Praze jsem pobýval před dvěma roky, měl jsem s sebou nahrávku Sáry a Abraháma, ta měla dvacet minut. Zeptal se mě, zda bych nechtěl udělat Gershwina? To není lehké, ale nakonec vznikla instrumentální úprava čtyř skladeb.“

V rozhovoru jsme se stočili opět k Ústí nad Labem. Vyprávěl nám, jak takřka po třiceti letech ve svém rodném městě koncertoval. Protože to bylo deset minut pěšky od jeho bývalého bydliště, nedalo mu to… „Zaťukal jsem tehdy na dveře. Představte si, dnes tam bydlí paní s malým klukem, jako já s mámou. Byla laskavá, byl jsem rád, že jsem se tam mohl podívat.“
Na dveře šatny někdo zaklepal. Jaroslav Jakubovič se zvedá z křesílka. Vřele a hluboce se vítá s Emilem Viklickým.
„Rád tě vidím, no nepovídej. To je úžasné,“ říká Emil Viklický. „Znáš se s Tomášem, bubeníkem (Hobzek – pozn. red.) ? Jasně. Mám radost. Musím se jít podívat, jaké mám piano. Naštěstí je tu můj známý ladič.“
Ještě stačil prozradit, že se spolu v AUSu nepotkali. V tu dobu studoval v Olomouci. Do Prahy přišel studovat až v roce 1969. „V AUSu o tobě kolovaly story. Prý jsi odešel s hubičkou,“ uzavřel Viklický.
„To byla jediná věc, kterou jsem si odsud vzal. Patřila Honzovi Konopáskovi,“ doplnil Jakubovič.
Tolik ze zákulisí příprav premiérového koncertu. A jak to všechno dopadlo? Slyšeli posluchači jazz plný lidského světla? Nepopsatelné Jakubovičovy vzpomínky? Nebo směsici nesourodých zvuků? O tom více v recenzi kolegyně Alenky Kunčíkové: FOK: Gershwin, Jakubovič a Mahler.

Jaroslav Jakubovič
Začínal s jazzem již ve čtrnácti letech v rodném Ústí nad Labem, kde hrával s ansámblem Jazz Combo věhlasného pozounisty Svatopluka Košvance, a ve slavném big bandu Jiřího Šímy. V roce 1968 emigroval přes Švýcarsko do Izraele a později do do jazzové Mekky USA, New Yorku. Spolupracoval a spolupracuje s největšími hvězdami – Rayem Charlesem, Johnem Scofieldem, Randy Breckerem, Bettem Midlerem, George Mrazem, ale také s Paulem Simonem či Michaelem Jacksonem – a žije střídavě mezi New Yorkem a Izraelem.