zvláštní poděkování
Volný.cz

Petr Tyc: Láska je skutečně zásadní vizí…

Petr Tyc

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Divadlo Ponec uvádí od října nový projektu Petra Tyce Dokud neumřeli. Autor choreografie a zároveň režisér Petr Tyc se v autorské taneční tvorbě vrací na jeviště po třinácti letech. Inspirací pro tento projekt byl příběh v knize Juliana Barnese Jak to vlastně bylo?.
…dokud neumřeli, žijí šťastně dodnes, zní v závěru většiny pohádek. Autor přiznal, že to je hodně romantické, ale v milostném vzplanutí tomu tak nikdy není. Zamyslel se také nad otázkou konce života. Při našem setkání poodhalil nejen zákulisí projektu – povídali jsme si o hudbě, ale i o tom, jak takovýto projekt vzniká…

  • „Dokud neumřeli…“, to zní hodně pohádkově.
    Máte pravdu, a můžeme třeba doplnit „Milovali se, dokud neumřeli...“
  • Jste zároveň autor, režisér i choreograf projektu, čerpal jste inspiraci ze svého okolí?
    Nejvíce z románu Juliana Barnese, který pojednává o milostném trojúhelníku. Brilantně napsaný příběh, kdy autor prostřednictvím postav řeší podstatné věci ze života, zejména vztahy a vnitřní pochody, jde hodně do hloubky. Každá postava milostného trojúhelníku vypráví příběh ze svého úhlu pohledu. Julian Barnes se ve svém díle dnes zabývá hodně stářím a smrtí.
  • Vybavíte si, proč jste se rozhodl inscenovat zrovna tento příběh?
    S autorskou choreografií přicházím téměř po třinácti letech. Dlouho jsem zvažoval, jaké téma si zvolím. Chtěl jsem sáhnout po neotřelém tématu a nakonec jsem skončil u tématu lásky, což může vypadat banálně. Představa lásky v nás neustále přetrvává v romantické podobě štěstí, a to se nemůže slučovat s realitou, protože to prakticky není možné. Obecně si toto společnost odmítá přiznat. Vzplanutí lásky je velmi silný cit, vystavěný hodně směrem nahoru. Síla emocí je v naší kultuře důležitá, ať už v příbězích, obecně v zábavním průmyslu. Láska je skutečně zásadní vizí. Určitým způsobem nejsme připraveni na to, že nemůže mít prakticky nikdy dobrý konec.
  • Zmiňujete často milostné vzplanutí, ale důležité ve vztahu je vpečetění se, láska až za hrob…
    Až takto daleko v daném projektu nezacházíme, nejde o lásku vyšší úrovně, která vznikne z dlouhodobého vztahu. Milostný trojúhelník znamená pouze milostné vzplanutí.
  • Trojúhelník může být dobrý z hlediska dramatizace děje, tři postavy, pak vznikají konflikty, je nutné hledat řešení, rozuzlení…
    Bezesporu tomu tak je, ale nekladl bych na první místo potřebu formálních důvodů dramatičnosti, tak tomu určitě není. Trojúhelník prostě vzniká, protože milostné vzplanutí přichází, pokud se mu velmi aktivně nebráníme, přichází i ve chvíli, kdy jsme v páru. Ubránit se tomu je vždy náročné.
  • Hudební složku inscenace zajistil Tomáš Procházka, můžete přiblížit jaké postavení má v projektu hudba?
    Předně musím zdůraznit, že na jevišti nepřevypravujeme knihu, ale pouze jsme se jí inspirovali, nevytvářel jsem podle ní scénář, ale nějaké základní schéma. Kdybych nepřiznal inspiraci knihou Juliana Barnese, možná by ji divák ani neobjevil, i když občas citujeme krátké pasáže z románu.
    Choreografii jsem vytvářel v podstatě bez hudby. Vnímám ji jako složku v projektu jako soundtrack, další vyjadřovací prostředek, který celé dílo doprovází a dotváří, v zásadě to není hudební choreografie, z hudby nevycházíme.
  • To zní zajímavě, jak si s tímto postupem poradí tanečníci?
    Ti mohou tančit i bez hudby. Hudba nemá takový význam, nemá takovou strukturu a není dominantní, aby se jí tanečník musel přizpůsobovat. Hudba představuje jen jakousi část vyprávění, není určující. V tomto směru je to něco odlišného, dnes takto pracuje mnoho choreografů.
  • Předpokládám, že to z vaší strany vyžaduje dostatek odvahy.
    Pro mě je to docela nová věc. A odvahy? Snad jen proto, že dělám choreografii po dlouhé době. Mezitím jsem vytvořil několik choreografií na objednávku divadel, pracoval jsem na daný úkol.
  • S odstupem cítíte spíš zralost nebo hlad po choreografii?
    Převažuje u mě nervozita, nejistota. Určitě je to velká zátěž, oproti tomu co bylo před tím. Přicházím do divadelního procesu nově, je to pro mě takový nový začátek.
  • Jak jste si vybíral interprety?
    Upřímně, když začnete hledat interprety, a jste tolik let mimo branži, tak k tomu nějakým způsobem přistoupíte a zjistíte, že to moc nefunguje. Také tápete, protože o těch lidech nemáte takový přehled. Svým způsobem můžete narazit, objevíte chyby, začnete hledat adresně a svým způsobem náhodně určité lidi vyberete. Nyní zkouší Lenka Kniha Bartůňková, Tereza Hradílková a Radim Peška.
  • Předpokládám, že si jako tým musíte věřit…
    Celý tým začne fungovat od okamžiku, kdy celá choreografie získá nějaké kontury a následně tvar, začnete rozpoznávat svůj záměr. Uvědomíte si, že to nějakým způsobem funguje, pomalu získáváte určitou důvěru. U většiny svých projektů, které jsem dělal, jsem měl pochybnosti, byl jsem velmi nejistý. Všechno si sedne až po první nebo druhé repríze, pak víte, zda to vše odpovídá vašemu záměru. Otázka spokojenosti? Ta u mě nepřichází prakticky nikdy, možná se tím začnu zabývat dva až tři měsíce od premiéry, nebo také ne.
  • Předpokládám, že v dnešní době uvést nový projekt je docela malý zázrak…
    Od začátku musíte myslet na to, kdo Vám to uvede, kde vezmete peníze, pro kolik tanečníků, taková je realita. Když dělám představení, tak už musí být jasné, že projekt bude žít. Dělat něco jen tak do kapsy, to nejde. Nakonec mě Divadlo Ponec oslovilo a jsou ke mně vstřícní, patří jim velký dík.
  • Máte už také nějaké jméno a hodně věcí za sebou, připadáte mi až příliš opatrný…
    Spíš jsem reálný, uvažuji v intencích možností.
  • Měl jste hned jasno v případě názvu?
    Velice jsem název zvažoval, hlavně co to v divákovi vyvolá. Titul jsme hodně měnili, nakonec jsme zvolili tuto variantu. Myslím si, že je to zajímavé, má to nějakou šťávu, bohužel to „neumřeli“, je možná zatěžující…
  • …smrt k lásce někdy patří.
    Když jsem to téma rozvíjel, tak jsem si napsal takový fiktivní rozhovor, který se vlastně snaží rozvinout otázku: „Může láska skončit dobře?“ A nakonec logickou odpovědí je zase otázka. Když se někdo zeptá, zda láska může skončit dobře, to je jakoby se ptal, jestli může život skončit dobře.
    Život končí smrtí, a ta je nevyhnutelná, není dobrá ani špatná, je to smrt. Ptát se zda život může skončit dobře, je obtížné, protože život končí. Konec lásky je také nevyhnutelný, pokud mluvíme o lásce jako o milostném vzplanutí, nemluvíme o lásce v jejích jiných formách. Milostné vzplanutí vždycky pomine, vždycky skončí. Je to taková smrt lásky.
  • Na stránkách k inscenaci uvádíte: „Řečtina má pro lásku devět různých slov: porneia, mania, eros, philia, storgé, harmonia, eunia, charis, agapée. O čem mluvíte vy, když mluvíte o lásce?“
    Všechno jsou to určité formy lásky, zajímavý vhled do dané problematiky, alespoň z některých lze vyčíst, co znamenají.
    Agapé jako poslední fáze, je to zřejmě nejvyšší forma lásky, která je povznesená nad nějaké věci tělesné nebo jiné. Je tady harmonie, charis – obětování, dávání se, věnování, fílie – opak fóbie, silná náklonnost. Fyzická tělesná vášeň. Postupně se to vede až do lásky, která je opakem určité tělesnosti.
  • Můžete přiblížit vaše vnitřní finále u každého projektu?
    Když něco dodělám, tak jdu dál, takto z principu funguji. Ve své kariéře jsem vždycky šel dál v tom smyslu, že jsem se nikdy nepokoušel rozvinout to, co jsem už jednou udělal, ale šel jsem k něčemu dalšímu. Myslím si, že je to nezbytně ideální způsob. Někteří umělci mají téma, a tím se zabývají dlouho, rozvíjejí ho. To je zajímavý a určitě dobrý přístup. Nevím, zda se to u mě změní, ale myslím, že mě vždycky zajímá dělat něco jiného. Rád objevuji nové, nerad něco opakuji, i kdyby to vedlo k vylepšení, posílení, prohloubení.

  • Zadáno pro Divadlo Ponec

    18.11.2017 18:11:37 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory